Když mi bylo čtrnáct, složil jsem svou první píseň. Či přesněji: torzo písně. Sloku a refrén. Toužil jsem napsat hit s hlubokým textem. Na sloku si nepamatuju, ale refrén, který vlastně nebyl refrénem, protože se zpíval jen jednou, zněl: „Jsem unaven / dlouhou poutí životem / a nezbývá mi než říct / nashledanou.“ Popuzovalo mě tehdy, že místo uznalého přikyvování nad existenciálně laděnými verši se mí posluchači, rodiče a prarodiče, nepokrytě smějí.
Kýženého uznání a matčiných slz dojetí se nám s bratrem Danielem ovšem dostalo o dva roky později, kdy jsme složili píseň společnou, vánoční. Popsali jsme v ní, jak to u nás kolem Vánoc chodí. Matčino cukroví, které se stalo cílem mých a bratrových tajných výprav, málo pochopitelné otcovo podvečerní pendlování mezi kuchyní a pokojem, v němž měl co nevidět přistát Ježíšek. A pak ta škvíra pod starými vysokými dveřmi, které od sebe dělily dva pokoje. Za ty dveře jsme nesměli, protože co kdybychom Ježíška vyplašili? Po večeři jsme s Danem chodili škvírou šmírovat, jestli se tam už něco děje. Úzkým fukem mezi spodní hranou dveří a parketami bylo jen vidět, zda se ve vedlejším pokoji svítí nebo jestli je za nimi tma. Měli jsme už ovšem vycvičené oko, a tak jsme uměli rozpoznat světlo z lustru, světlo malé stolní lampy. A samozřejmě světlo rozsvíceného vánočního stromku. Po večeři jsme však ve škvíře ještě dlouho vídali tmu. A za oknem taky. Představovali jsme si, že až Ježíšek sestoupí z nebes, bude za sebou nechávat ohnivou čáru. Nikdy jsme ji ovšem neviděli. Stejně jako zlaté prase, na které se u nás doma nikdy nehrálo. A pak najednou, po dlouhém čekání, se škvíra rozsvítila tlumeným světlem, stopou velkého zázraku, a odkudsi z dálky zazvonil zvonek. Zdálky, ale docela zřetelně. Maminka, která za námi mezitím přišla i s babičkou, pronesla nejistě, neslyšeli jste něco? Rozrazili jsme dveře a vběhli do vedlejšího pokoje. U stromku stál náš tatínek, v ruce držel hrací strojek, miniaturu starého piana, na jehož černé zvukové desce se vyjímal obrázek buclatého anděla. Strojek byl o dost starší než otec, který otáčel kličkou, potutelně se usmíval a ze strojku pomalu a sladce vytékala vánoční melodie.
Ta stará píseň beze slov zní u nás každý Štědrý večer, očekávaný refrén Vánoc, který se v tom starém bytě rozeznívá, co pamatuju. A zněl naším bytem i v době, kdy jsem o této melodii neměl ani potuchy. Narodili jsme se bratrem do tohoto refrénu a narodily se do něj i naše děti. Strojek už občas vynechává. Starý mechanizmus v jednom místě šlape naprázdno. Jeho sípající dech je letmá vzpomínka na babičku Růženu a dědečka Lea, který kličkou otáčel kdysi, jako náš otec dnes. Pak do sebe ozubená kola znovu zapadnou a všechno je, jak má být.
Aniž bychom to tehdy s bratrem tušili, ta naivní vánoční píseň, kterou jsme kdysi složili jako překvapení, ta píseň, v níž nejsou žádná velká slova, ta píseň, v níž není nic, než dětský popis toho, jak to v jedné rodině o Štědrém dni chodí, píseň již zbavená iluze o Ježíškovi, který plní každé přání, v sobě nějakou šťastnou náhodou zachytila cosi podstatnějšího, co vlastně dodnes neumím přesně pojmenovat.
Letos jsme si s bratrem slíbili, že ji u našeho stromku po dlouhé době zazpíváme znovu. A naučíme ji naše děti, aby těch vánočních refrénů bylo do foroty, kdyby se ten jeden náhodou časem vytratil v sípavém dechu prošlých let.
