Single, který už nechtěl být singlem

Má žena je sportovní typ, přestože nesportuje. Jen ráda rychle chodí. Tak rychle, že jí nestačím a zůstávám pozadu. Rád vyrážím na společné procházky, než si uvědomím, že mi zase uteče. K ní se přidají naše děti a já osamím. V takových chvílích na mě po nějaké době čekává náš čtrnáctiletý syn, který má se svým otcem přirozený soucit a ačkoli by si rád s matkou užíval tichých a obdivných pohledů na dosud nedotčenou krajinu, překvapivá a dechberoucí panoramata divoké přírody, musí se belhat s funícím fotrem. To ho vždycky povzbuzuji a říkám, běž za maminkou, však já vás dojdu. Většinou neposlechne. Je to hodný hoch. Po mně.

Občas na mě počká i naše devítiletá dcera. To většinou tehdy, kdy u mě hledá spojence proti matce nebo svému bratrovi, s nimiž se právě kvůli něčemu pohádala.

Pro mě jsou procházky kamkoli příjemnou záminkou k poklidnému a zajímavému rozhovoru, kdy se nemusí nikam spěchat a věci, které člověka po cestě potkají, mohou být vítanou inspirací k dalšímu společnému přemítání. Vždycky jsem to tak měl. Má žena při procházkách nejraději mlčí a potichu sdílí všechny krásy světa buď s dětmi, nebo úplně nejraději se kochá sama. Pak o tom nadšeně vypráví všem kolem. Zkrátka naše vycházky se dají nazývat společné jen proto, že dohromady odcházíme z domu a společně se do něj vracíme. Žena je nabytá zážitky, děti většinou vzájemně pobité a já někdy dobytý třeba jedním nápadem, který během procházky tak nějak přirozeně vyplyne.

Manželka dává přednost vycházkám v otevřené přírodě, nejlépe když se jde strmě vzhůru a přes cestu či vedle ní poskakuji srny, troubí jeleni a dupou ježci. Já mám raději procházky po parcích, náměstích, lázeňských promenádách, zkrátka po těch místech, na nichž je možné se každou chvíli zastavit, někoho potkat, sednout si jen tak ke kávě, přemýšlet, číst nebo prostě zevlovat, zkrátka si to užívat. Má žena je taky přemejšlivá, ale stíhá to tak všechno nějak rychleji a méně nápadně.

Ještě než jsme se tak zvaně seznámili, znali jsme se od vidění. Nevěděl jsem ani, jak se jmenuje. Jen jsme si při náhodném setkání říkali ahoj. Údajně nás seznámil jeden náš společný kamarád. Na to si ovšem nepamatuju. 

Jeden rok jsme byli společně v amatérském hereckém ansámblu. Ona jako nápověda, já jako figurkář. Hrál jsem tlouštíky, což u publika vždycky zabíralo. Od mé budoucí ženy jsem ovšem nikdy pomoc nepotřeboval. Byly to role krátké a na text vesměs skoupé. A hloupé. Autor mi je psával na tělo. Zvláštní bylo, že jsem se v její přítomnosti necítil dobře. Měl jsem vždycky pocit, že jí nejsem sympatický a svým kamenným obličejem mi to dávala patřičně najevo. Nepropustila jím směrem ke mně žádnou emoci. Nikdy se na mě neusmála, přestože já se na ni usmíval často a snažil jsem se tak prolomit hráz, za kterou se přede mnou ukrývala. Nic to nepomohlo. Naopak, bylo to čím dál horší. Alespoň takový jsem měl pocit. Později jsem pochopil, že to nebyla ani tak antipatie, jako spíš fakt, že se obecně mezi těmi lidmi necítila příliš dobře.

Dva měsíce před naším skutečným seznámením jsem se s kamarády vydal kempovat do Chorvatska. Jeli jsme v pěti ve vypůjčeném autě. Ačkoli jsem byl jedním ze dvou organizátorů, ve skupince jsem byl za křena. Stal jsem se jím na pár dní, když se z kamaráda a kamarádky stal pár. Na ni jsem měl už dřív spadeno já, ale nějak mi byla vyfouknuta. Naštěstí pro mě se druhá dvojice chvíli nato ještě v Chorvatsku rozpadla, a tak jsem opět přestal být křenem.

Má zoufalá situace singla, kterým jsem už nějakou dobu byl, vyvrcholila scénou téměř filmovou. Byly tři ráno. Za zády jsem slyšel tlumené vzdechy a podivné šustění spacáku. Zpočátku mi nebylo moc jasné, oč jde. Během několika následujících dlouhých minut se mi rozjasnilo. Teď jsem věděl, že se otočit nesmím, pokud náš nový pár nechci vystavit trapným vteřinám. Za půl hodiny to už i za mými zády spalo, jen já jsem nemohl stále zabrat. Když už jsem toho měl dost, vstal jsem a vyšel z kempu. Mířil jsem k pláži, kterou ozařoval velký stříbřitý měsíc. Úžasná noc. Ne však pro singla, který dávno nechtěl být singlem. Přemýšlel jsem, která srdceryvná píseň by nejlépe vystihla mou zoufalou situaci. Přišel jsem na ni. Still Haven´t Found What I´m Looking For od U2. Zpívali jsme si ji večer na dřevěném molu. S kytarou a vícehlasně. Jdu a nahlas si zpívám refrén. Dosud jsem nenašel, co hledám. Byla to pravda a pravda se vždycky dobře zpívá.

Na pláž se šlo kolem piniového lesa a přes menší muldy z jílovité půdy, obrostlé divokými keři. Občas jsem na nějakou muldu stoupnul a ve tmě, kterou opanoval jen měsíc a s ním stovky hvězd, zíral na nekonečné moře. Temné širé moře a burácející vlny. Tříštily se o kameny. Čím víc jsem se blížil k pláži, tím více řev vln mohutněl, a tím hlasitěji jsem si zpíval. Když se přede mnou konečně otevřela pláž, už jsem si zpíval bez uzardění jako tři slavní tenoři dohromady. A najednou před sebou vidím zvláštní výjev. Dva nazí milenci v misionářské poloze zalití do stříbra úplňku. Byli otočeni hlavami ke mně, dolní čelist spuštěnou, jako by jejich ústy právě utekl život. Přestal jsem zpívat. Chvíli jsme na sebe hleděli. Bylo ticho. Ani ty burácející vlny nebylo najednou slyšet. Zastavil se čas.  Na dlouho. Na moc dlouho. Zírali jsme vzájemně jeden na druhého, druhý na třetího a třetí zase na druhého a ten na prvního. Stále dokola. Bylo zbytečné cokoli říkat, cokoli dělat. Otočit se a vracet se do kempu by bylo hloupé, stejně jako by bylo trapné dál setrvávat v této situaci. A jít dál bylo hloupé taky, protože tam už nebylo nic. Jen pláž. Žádný keř, žádná mulda, žádný strom, žádný les. Nic, za co se by se dalo schovat. Vrátil jsem se do kempu a snažil se usnout.

Během dne si mě vzali hoši bokem a řekli, my už se na tebe nemůžeme dívat, máme pro tebe holku. Už nějakou dobu na to myslíme. Sem s tím, hoši, povídám. A hoši na to: Karolina. Znáš Karolinu? Neznám, kdo to je? A tak mi vylíčili, že opakovaně od kohosi odchází a pak se zase poslušně vrací. Vždycky se sbalí a odejde k rodičům, on si tam k nim pro ni přijde a ona se zase vrátí a tak pořád dokola. A kdyby prý to klaplo, nejenže vyřeším svou situaci, ale ještě k tomu udělám dobrý skutek. To se mi zdálo zajímavé, i když jsem si během hovoru vybavil, o koho se jedná. Ona mě ale nemá ráda, kluci. A vysvětlil jsem jim situaci. Nebrali na to ohled, prý je to hloupost, taková prostě Karolina není a hned bylo veseleji. V říjnu se má jet k ní na chatu a kluci prý už nějak domluví, abych jel taky. A tam už to bude na mně. Plán se mi líbil, a tak hoši slíbili, že roli dohazovačů dohrají až do happyendu.

Pár dní už bylo září. Podvečer byl celkem teplý a nad nádvořím radnice bylo nebe modré. Lavičky se začaly postupně zaplňovat, až pomalu nebylo kam si sednout. Koncert Mňágy a Žďorp měl začít až za půl hodiny. A najednou ji vidím. Tu, o níž tolik vyprávěli kluci v Chorvatsku, tu, která si mě v šatně před představením vždy tak divně obhlížela. Ale to je dávno. Několik let.

Viděla mě. Na dálku jsme se pozdravili. A nebyla sama. S ní ten, od něhož údajně stále odcházela a k němuž se zase vždy vracela. Zatím to vypadalo, že si rozumějí docela dobře. Když ji usadil, zmizel v útrobách radnice, kde byla restaurace s výčepem. Po chvíli přinesl ve sklenicích dvě piva. Podal jí menší sklínku, přisedl si a o něčem se začali bavit. Našel jsem si strategický bod. Stoupnul jsem si na malý rantl, abych líp viděl na pódium, ale i na ni.

Koncert začal. Ne, teď ne, až jindy, začala Mňága. Střídavě jsem se koukal na jeviště, častěji však úplně opačným směrem. Občas se naše pohledy střetly, občas jsem cítil v zátylku její pohled. Ale možná jsem si to taky jen namlouval. Po necelých dvou hodinách zahrála kapela přídavek: jejich tehdejší největší hit – Made In Valmez s refrénem zkouším se prokopat ven. Tehdy to pro mě bylo aktuální. Mňága a Žďorp byli takoví čeští U2. Co jsem byl singlem, snažil jsem se prokopat ven, jen jsem nemohl vědět, jak dlouho to bude trvat a co mě tam venku může čekat. Třeba ona, která teď však byla opřená o něj.

Koncert skončil a oni odcházeli ven. Ztratili se mi v davu. Klestil jsem si cestu zácpou roztancovaných fanoušků. Na náměstí jsem je doběhl. Bylo to vlastně divné. Nikdy jsem s ní nemluvil déle než pár vteřin a najednou, zničehonic, přiskočím, řeknu ahoj, jak se vám to líbilo a už se spolu bavíme. Ona je uprostřed, on nemluví. Možná tam ani ve skutečnosti není. A ona mluví a mluví, ruce má do sebe zaklesnuté přes prsa, jako by jí bylo zima, po kolena dlouhý pletený svetr a vlasy téměř po lopatky. A pořád mluví a mluví, občas se jí na něco zeptám a pak už zase jenom poslouchám. On stále nic neříká. Jen jde vedle. Když přejdeme park a dostaneme se do klidné vilové čtvrti, ona řekne, někam bych ještě zašla, mám za sebou svůj první týden jako učitelka a potřebuju to spláchnout. On se omluví, že má ještě nějakou práci, tak se s chutí nabízím já. Po cestě padla mlha. Je tak hustá, že jen stěží nacházíme nedaleký Garch, ten podzemní bar, kam jsem se každý pátek chodíval schovat před dotěrným světem.

A už jsme uvnitř hodně dlouho, ale čas nám běží jinak; venku letí mnohem rychleji než tady.  Zjišťujeme, kolik toho máme společného. Najednou se otevřou dveře a v nich stojí on s jezevčíkem Filipem, kterého jinak venčívala vždy Karolina. On jde k nám a říká, že pro ni přišel, protože je venku mlha a tma a divní lidi kolem. Ona mu říká, že už jde. Pokračujeme ovšem v hovoru a já jí v tom nebráním. Je čím dál jasnější, že je nám spolu dobře. Ale za venkovními dveřmi vidím toho jejího chlapa, jak přešlapuje s jezevčíkem na podzimní vlhké ulici. Musí mít obrovskou trpělivost, když tam venku už dvě hodiny čeká.

Vycházíme ven. Tam nikdo. Ještě se dobře rozhlédnout. Mlha je ještě hustší než před čtyřmi hodinami, když jsme sem vcházeli. Už zřejmě odešel. Karolina teď na chvíli patří mě. Teď ji před těmi divnými lidmi budu ochraňovat já. Až za ní zaklapnou domovní dveře, bude patřit zase jemu a tahle dnešní noc se už nebude nikdy opakovat. Nikdy. Alespoň jsem věděl, že jsem si začal prokopávat nejistou cestu ven, ať naše dnešní setkání dopadne jakkoli.

Byl to moc pěknej večer, říká a udělá nepatrnou úklonu. Usměju se. Snad se brzo uvidíme, já na to. Usměje se a mizí ve dveřích.

Pozítří jsem seděl doma u telefonu. Kluci s ní měli mluvit a vyzvědět, zda bych měl nějakou šanci. Bylo to nejdelší dopoledne v životě. Kolem poledne zvoní telefon. Jsou to oni: Tak co? Je to v klidu, máš to v kapse.  

Večer už zase sedíme v Garchu. Zalhala mu, že jde na nějakou debatu. Oba už víme, a přece ještě děláme, jakože nic. Kolem půlnoci odcházíme. Po cestě říkám, víš, když já bych ti rád něco řekl, ale nechci ti komplikovat život. Ale já si ho chci komplikovat, říká. Ticho. Jdeme mlčky vedle sebe, už už to ze sebe mačkám, když vtom se v mlze před námi objeví známá silueta muže s jezevčíkem. Tak už nic neřeknu. Karolina se plynule odpojí a přidá k němu. Dobrou, stihneme si ještě říct. Není to nic proti ničemu.

Další den je pondělí a ona pojede tramvají kolem našeho domu na vlakové nádraží. Tam si koupí lístek na vlak a pojede učit do nedalekého Šternberka na učňák češtinu a dějepis. Ale to už já budu stát uprostřed vestibulu. Jak ji uvidím, půjdu směrem k ní, pohladím ji a řeknu, co jsem měl říct, když jsem ji doprovázel domů. Představuji si tu scénu mockrát za sebou. Vestibul je kolem šesté ráno prázdný, jen ona a já. Jen my dva. V půl šesté opravdu stojím ve vestibulu. Téměř se tam nedá hnout, jak je plno. Touto dobou jsem ve všední den nikdy na nádraží nebyl a s takovým návalem jsem tedy nepočítal. Nesmím ji minout, říkám si. A pak ji vidím. Spěchá. Na nic nemá čas. Lístek má už koupený, to mě nenapadlo. Musím za ní. Karolino, volám. Ohlédne se. Na chvíli se zastaví. Dám ji pusu. Ahoj. Chtěl jsem ti říct, že tě mám rád. Chci být s tebou, vyjede ze mě. Já taky. Teď mi to ale nesmí ujet. Utíkám s ní na perón. Ještě něco si stihneme říct, pak mi mává z okna a ujíždí. Uvidíme se odpoledne, budu tady na tebe čekat.

Vrací se s horečkou. Jdeme si společně dát něco k jídlu. Sedí přede mnou, naslouchám jí, říká, jak to probíhalo po návratu domů. Vlastně neprobíhalo vůbec nic. Nebavili se spolu. Ona si sbalila pár věcí a ještě v noci se vydala přes kopec k rodičům. Dnes si ještě musí odnést zbytek. Celá hoří, jak jí stoupá teplota. Držíme se za ruce a jdeme pěšky na Zelenou. Tam bydlí. Popadne těžkou tašku a druhou trochu menší. Každý tu velkou bereme za jedno ucho. Nejvíc váží Kronika lidstva, říká. To je momentálně její nejcennější věc. Dostala ji kdysi od dědečka. Když přicházíme k domu, vchází do dveří její matka. Na druhé straně domu kouří na balkóně její otec. Stojíme schovaní za zdí, aby nás neviděli. Poprvé ji líbám. Dotýkáme se jazyky a já jí přes kabát sahám na místa, kde tuším prsa. Hoříme oba. Ona k tomu ještě stále stoupající horečkou. Tak ahoj, už musím. Zavolám ti. Sama ti zavolám, až se z toho dostanu. Musíš být trpělivý. Nevolej.

Nevolám. Ale čekání nebere konce. A to uběhl teprve jediný den. Jsem zamilovaný. A ona je najednou někdo jiný. V půlce týdne volám. Volám dopoledne, abych měl jistotu, že to vezme jen ona. Zvedne to. Ahoj, nemohl jsem to vydržet. Potřebuju vědět, jak to s tebou vypadá. Máš mě ráda, nebo se k němu vrátíš? Nevrátím se tam, odpovídá. A těším se, až se uvidíme. Pak si všechno řeknem. Pokládám telefon. A zase ta nejistota. Pak si všechno řeknem. Co tím myslela? Mám se na to setkání těšit, nebo mám na něj jít s obavami? Budu se na něj těšit, když je venku tak hezky, říkám si a druhá židle v Garchu na protější straně stolu je prázdná… (pokračování příště)