Single, který už nechtěl být singlem (pokračování)

Týden přešel a na židli naproti sedí zase ona. Teď už jí můžu říkat, jak mě napadne. Karoli. Karolko. Karolinko. Už nemusím brát ohled na to, že má doma jinde. Teď je doma všude tam, kde jsme spolu.

Ještě se jí zasteskne po jezevčíkovi a pejskařích, které pravidelně potkávala kolem domu na Zelené. Ještě se jí zasteskne po kytkách, které tam pěstovala, ještě se jí zasteskne po obrazech, které tam nechala viset na zdi. Během týdne, který proležela doma v posteli, se za ní stavil. Přinesl jí čokoládu Geisha a chtěl ji odvézt zpátky. Odmítla. Definitivně.

Všechno se zrychlilo. Tak moc se toho během několika příštích dnů děje. Pijeme whisky. Teacher´s u Anděla, v restauraci na hradbách, odkud je pěkný výhled na rozlehlý podzimní park. My ale sedíme v boxu, abychom nebyli nikomu na očích. Žádná okna kolem.

Propíjíme její první zálohu. Držíme spolu krok. Když položíme na stůl první prázdnou sklínku, objednává druhé kolo. Třetí. To je už celkem šest panáků Učitelské a je po výplatě. Muselo se to zapít. Nechat v lokále celou první zálohu za Učitelskou. Je to dobrý start nového vztahu.

Konečně přichází něco, po čem jsem celou dobu toužil. Dobře, ale je to z mé strany láska? Není to pouhá radost z toho, že nejsem sám? Samolibé uspokojení, že mě někdo bere? A jak je to z její strany? Tyto otázky si nekladu, nenapadají mě. Až mnohem později si je člověk bude klást. Až se začne ohlížet zpátky, aby vypátral, kde udělal chybu. Aby vypátral, kde se to začalo kazit. Ale teď ne. Teď ještě ne. Teď tě mám bezvýhradně rád. Teď tě miluju, i když to ještě nemůže být láska.

V gotickém kostele hodinu předtím zněl z varhan Bach. Tolik lidí tam bylo. Ještě nás spalují tajné vzájemné dotyky, ještě nám hoří kůže, lesknou se oči a potí se ruce. Hodinu jsme seděli tak blízko sobě.

Doprovázím ji domů přes park. Mám tam jedno místo, kam nechodí nikdo ani ve dne, tam tě zavedu, tam ještě spolu chvíli budeme, než tě v bezpečí odvedu domů. Všechno je bezpečné, když se dva milují; láska má ráda klišé. Dvě srdce vyrytá v dřevěné lavičce, někdo zde před námi nechal své stopy. Dvě srdce vyrytá v dřevěné lavičce… Ta naše si teprve hledají společný rytmus a společný parket. Jak je to banální a sladké a k smíchu, když se to netýká zrovna vás. Ale všechno je jinak, když srdce člověku ucpává krk. Nic se už nemusí říkat; dvě těla tisknou se na sebe v podzimní sychravé noci. Ještě pár týdnů to zůstane tak.

Burčákový podzim se ohlásil. Chutná sladce a je také trpký. Stojím teď uprostřed stadionu, uprostřed fotbalového hřiště, mezi dvěma brankami, a opět je všude ta bezbřehá mlha, bezděčný leitmotiv našeho milování. Stojím tu sám a čekám na ni. Tady se máme za chvíli potkat. Nikdo tu není, jen mlhou se nese hudba, nezbytný kolorit pivního festu a burčákového koštu, který je nedaleko. Jsem tu dřív a mám trochu strach, jestli se nemineme. Stojím uprostřed fotbalového hřiště a mlha je hustější, než byla kdy předtím. Je vidět stěží na pět metrů, takhle se mineme velice snadno.

Stojím a čekám. Dnes máme před sebou piknik na radničních schodech. Budeme tam jenom my dva. V tašce mám nóbl alpakový podnos, láhev whisky a dvě sklínky. Budou hody, jestli přijde.

Přišla, i když jsme se opravdu málem minuli. Prodrali jsme se davem pivních pijáků a došli na náměstí. Pak honem přes železnou bránu na kamenné schodiště, které vede do prvního poschodí, ke dveřím obřadní síně, které už roky nikdo nepoužívá. Do síně se chodí druhou stranou.

Po kamenném a studeném zábradlí jsme rozložili prostírání, alpakový podnos, na který ona položila dva trsy hroznů. Na talíře něco málo chlebíčků, já rozlil do sklínek Učitelskou a zapálil pro nás oba společný doutník. Dým jsme vyfukovali do mléčné mlhy, zapíjeli ho alkoholem a zakusovali kuličkami hroznů a sýrovými chlebíčky. Náměstí bylo téměř prázdné, jen sem tam vláčným krokem prošli dva policajti. Karolina pak odněkud vytáhla magnetofon a zmáčkla play. Začali hrát Pink Floyd, Wish You Were Here. Hudba se linula z malého reproduktoru a ona si položila hlavu na moje rameno. Dál jsme vyfukovali doutníkový dým, který se ztrácel v nažlutlém světle pouličních lamp a v mlze.

(pokračování příště)