Svou první cestu do školy si nepamatuji. Vybavuje se mi však celkem zřetelně předchozí odpoledne. Samozřejmě nemohu za své vzpomínky ručit majetkem, natož pak zbytkem své cti. Ale když se řekne moje první cesta do školy, vybaví se mi toto:
Den před první cestou do školy.rodinný archiv
Vraceli jsme se z rodinné procházky. Podzim se právě zvolna věšel na stromy, po ránu a k večeru proháněl po zemi cáry mlhy, přestože podle kalendáře bylo ještě léto. Byla neděle a nebe bylo zatažené, i když to zkraje odpoledne vypadalo nadějněji. Světla bylo málo a sychravé počasí se zadíralo všude tam, kam jen může člověka napadnout. Já byl vůči vlezlému odpoledni rezistentní jako vodotěsné hodinky vůči vodě, ve mně už ovšem tikal jiný čas.
Vycházeli jsme s bratrem a rodiči z Čechových sadů, míjeli jsme Boženu Němcovou, tu velkou sochu, které po kamenné tváři stékala bílá hustá tempera holubího trusu. Znali jsme s bratrem její jméno, věděli jsme, že napsala jakousi Babičku. Ne však proto, že bychom byli geniální, ale rodiče byli češtináři, a to už myslím vysvětluje mnohé. Procházky s nimi se i v předškolním věku podobaly místy školní výuce. Když jsme sochu míjeli, pravidelně jsme s bratrem nahlas volali, na Božku ti ptáci už zase serou, až nás maminka s otcem museli krotit. Tentokrát jsem se ale k bratrovi nepřidal.
Byl jsem už v jiném čase, duchem dávno doma, protože tam na mě čekala hned za dveřmi moje kožená červená aktovka, která ještě po půl roce, co jsem ji dostal k narozeninám, voněla tak, že jsem ji musel neustále otvírat a očichávat ji i zevnitř. Bořil jsem do ní prsty a nahmatával kožené prázdno, které jsem měl rád. Prázdno mi protékalo mezi prsty, tak jsem je do aktovky ponořil znovu s nejasnou představou, co bych z ní mohl vytáhnout. Vlhkým hadříkem jsem každodenně leštil krásné červené odrazky, hledal jsem spínač těch červených světel, pochopitelně marně. Nosil jsem ji s sebou všude. Byla lehká jako život šestiletého kluka, který nezažil válku ani padesátá léta a ke svému štěstí vyrůstal v úplné rodině. Neodložil jsem svou aktovku ani na záchodě. Hrdě jsem ji nosil po celém bytě a dokonce jsem přesvědčil rodiče, aby šli se mnou do školy jen tak, na zkoušku, protože jsem se už nemohl dočkat, až do ní budu chodit doopravdy.
Ta radost z cesty do školy trvala celé tři roky, po které učila naši třídu paní učitelka Rubišarová, nejlepší učitelka, jakou jsem poznal. Měl jsem ji rád i přesto, že mi několikrát nařídila odpolední doučování z matematiky, protože už ve druhé třídě jsem z ní měl trojku. Rád jsem poslouchal její boty, které šaramantně stoupaly po schodišti školy. Miloval jsem ten úžasný zvuk, který se odrážel od jejích podrážek, jakmile se dotkly kamenné podlahy. Musela tehdy vidět můj užaslý výraz, protože se na chvíli zastavila, zadívala se na mě, který jsem stál dva schody pod ní, a řekla, ty krásně klapou, viď? Dlouho jsem si myslel, že píseň, v níž Pavel Bobek zpíval „Ó, Ruby, nechtěj mi lásku brát“, je o ní.
Nikdy jsem jí neřekl, jak moc jsem ji měl rád. Tehdy jsem to ještě nevěděl a později k tomu nebyla příležitost. Dělám to tedy až teď, po mnoha letech. Doufám, že se jí to donese. Že jsem rád chodil s červenou aktovkou na zádech do školy, protože tam na mě čekala ona. Ruby.
