Příběh o prdeli a klinické smrti

S matkou jsme se kdysi shodli na tom, že čas od času míváme chuť udělat něco velkého. Něco opravdu výjimečného. Něco, co by v lidech zůstalo až do konce života, něco, co by si v sobě už napořád hýčkali, aby jim léty vzpomínka na to NĚCO nevybledla. Například do zšeřelého divadelního sálu, v němž panuje zvědavé a napjaté ticho, do sálu těsně před zvednutím opony zvolat plným sytým hlasem „prdel“. Třeba. Nebo něco podobného. Je v nás zkrátka touha naplnit výjimečnou událost ještě něčím výjimečnějším.

Možná se pletu, možná si špatně pamatuju, ale zatím jediným, komu se v naší rodině něco takového povedlo, byl kdysi dávno můj šestiletý bratr.

Konečně se ženil náš strýc a kolem stolu sedělo na čtyřicet hostů. Dvacet od ženicha, dvacet od nevěsty. Asi to nebylo přesně takto půl na půl, ale zhruba tak. Když už všichni zasedli, nastalo náhle dlouhé, mírně rozpačité ticho, které měl přerušit až číšník s talířem polévky, z něhož se oba novomanželé společnou lžičkou vzájemně nakrmí. (Vždycky mi tento zvyk přišel trapný a tak trochu ekl. Nikdy jsem sám po nikom nepoužíval jeho příbor, ani po vlastních rodičích ne, a nechápal jsem, jak může například můj otec dojídat po mně večeři mým příborem.) V čele stolu seděl strýc a jeho nastávající žena Mirka. Svatební hosté bázlivě pokukovali jejich směrem, někdo se díval zarytě před sebe, někdo tiše pozoroval nastávající příbuzné na druhé straně stolu a v duchu se děsil, o jaké divné lidi se rozrostla jejich rodina.

Když už ticho trvalo příliš dlouho, když už se napětí pomalu měnilo v tíživou trapnost, ozvalo se najednou z druhého konce stolu: „Kdo tady řekl prdel?“ Všichni se otočili za hlasem. Za hláskem. Tam seděl bratr, sám proti všem, sám proti celému světu. Situaci vystihl instinktivně správně. Prolomil napjatou chvíli svou osvobozující otázkou i za cenu, že tím mnoho ostatních pohoršil, ba šokoval. Strýc se na bratra podíval a nečekaně přísně řekl: „Jak můžeš něco takového říct? Mezi tak slušnými lidmi?“ Bratr se nedal a odvážně pravil: „Mirku, ty mlč, ty jsi ještě sprostější než moje maminka.“ Dodnes má za to můj obdiv. Já bych si na to tehdy netroufnul, dnes už by se k takovému činu zřejmě neodhodlal ani on sám.

Takového hrdinství bych byl schopen asi jen tehdy, kdyby se mi podařilo odmyslet se od sebe, vystoupit ze svého těla a dívat se na sebe jako na někoho třetího, koho se nastalá situace vlastně ani netýká. Zkrátka kdybych byl schopen navodit si stav podobný klinické smrti. Párkrát jsem takový stav mimoděk zažil. Zvlášť ten jeden byl mučivě povedený, který se časem proměnil v příběh, ba přímo v mýtus. Ale upozorňuju předem, je z úplně jiného těsta než ten, který jsem právě vyprávěl.

Jmenovala se Gábina. Dávno jsem na ni zapomněl. Až náhodné setkání na koupališti ve mně probudilo dávné vzpomínky na školku, kde jsme se spatřili poprvé. A nebylo z toho tenkrát nic. Až na koupališti. Ona nikoho neměla, já taky ne a padli jsme si do oka. Z plovárny jsme odcházeli s tím, že se večer zase sejdeme. Já ji budu čekat na tramvajové zastávce u parku.

V sedm večer jsem tam stál. Přišel jsem raději s předstihem, nerad totiž spěchám a ještě méně rád se potím. Během krátké zastávky doma jsem vytáhl album s fotkami, kde jsme oba ve skupince jiných dětí. Změnila se, ale přesto je na fotkách k poznání.

Bylo krásně, byl srpen a nebe bylo zametené. Přejelo pár poloprázdných tramvají. Každá nová přivážela naději a odvážela si mé rozčarování. Když takto přejela asi patnáctá elektrika, začal jsem se podezřívat, že stojím na špatném místě. A možná to bylo tím. Občas se mi to stává. Mohla totiž stát na opačné straně parku, protože i tam je tramvajová zastávka a i tou mohla ze svého domu jet. Ano, tak to bude. Rychle jsem se vydal napříč parkem. Mobily tehdy ještě nebyly, zavolat nešlo, muselo se rychle jít. Přidal jsem do kroku, takhle můžu být na druhé straně za sedm minut. Park byl opuštěný, ale nešel z něj strach ani tíseň, jako v zimě, kdy už touto dobou bývá tma. Cestou míjím dva milence, líbají se, ale když uslyší mé kroky, rychle si sednou spořádaně vedle sebe a čekají, až přejdu. Pak už jen za zády slyším, jak si mu sedá znovu na klín. To mě však příliš nezajímá, mě zajímá Gábina, která už jistě nervózně čeká na zastávce, na kterou to mám tímto tempem už jen asi dvě minuty.

Konečně stojím tam. Sám. Nikde nikdo. Přijíždí tramvaj. Přiváží naději. Odváží beznaděj. A nápad, že mě touto dobou možná vyhlíží tam, odkud jsem právě přišel. Vracím se zpátky. Teď už jsem v mírném poklusu, nechci přijít o rande. Indiánským krokem jsem tam za poloviční dobu. Míjím lavičku s milenci, kteří si jako předtím sednou zase vedle sebe a dělají jakoby nic. A zase do toho, když je nechávám za zády. Na zastávce už teď určitě čeká. Co jí řeknu, až doběhnu? Kam půjdeme? Co je dnes v tuto dobu v tomto mrtvém městě otevřené? O čem si budeme vyprávět, když jsme si už tolik řekli odpoledne. Jsou to zbytečné obavy, neviděli jsme se tolik let, tolik věcí jsme nestačili probrat a během toho zjistíme, jak to s námi je, jestli se k sobě budeme hodit.

Stojím na zastávce a odjíždí další tramvaj. Ona tam pořád ještě není. Anebo mezitím přijela a když zjistila, že tu nejsem, šla pryč. Nebo se mě vydala hledat. Anebo už teď stojí na opačné straně parku.

Běžím zpátky. Už ne indiánský krok, už regulérní běh parkem, běh Terryho Foxe. Už ze mě začíná lejt, už zase míjím lavičku s milenci. Teď už se situace neopakuje, teď už ona zůstává sedět na jeho klíně, jen se přestávají líbat a sledují se zájmem můj podivný běh a divý výraz v ksichtě. Nechávám je za zády a slyším, jak mu něco nesrozumitelného říká. Ale je to jistě něco o mně, to člověk z hlasu pozná. A teď už neříká nic, protože už se zase líbají. A další tramvaj odjíždí a přijíždí nová a zase odjíždí, všechny tramvaje jsou poloprázdné nebo úplně prázdné, dnes nikdo nikoho nikde nečeká, toto město je dnes pro mrtvé, toto město je dnes mrtvé, dočista mrtvé. Jediní živí jsou ti dva, které zase míjím, tentokrát už v posledním zoufalém pokusu ji doběhnout, přímo obejmout a už nepustit. Už žádné přemítání o tom, kam půjdeme a o čem si budeme povídat, už jenom chytnout, obejmout a políbit a líbat. Holka za mými zády se už nepokrytě směje, už se řehtá, má záchvat smíchu a k ní se tentokrát přidává i jeho mladý tenor, teď už je to operní árie, soprán a tenor zpívají výsměšnou píseň o dvou ztracených lidech v jednom mrtvém městě. A teď kamera švenkuje, v záběru jsou oni dva, třeskutě zpívají výsměšnou píseň, jejich smích zní čím dál hlasitěji a k němu se přidává ozvěna, několik ozvěn téhož smíchu. Kdybych si tak mohl zacpat uši. Kamera se odlepuje od země a z výšky zabírá zpoceného chudáka, který naposledy a z posledních sil dobíhá k prázdné zastávce a udýchaně sleduje poslední tramvaj dnešního večera. Vzdaluje se, až zmizí úplně za zatáčkou. Je po všem.

Ale pointa teprve přijde. Už klidným krokem jdu domů, nasedám na kolo a jedu za ní. Nevím, co bych tam mohl pohledávat, když teď určitě někde bloudí městem jako já, možná se jí taky vysmívají někde na lavičce dva jiní milenci, nebo možná tíž dva, možná běháme po stejné cestě a fatálně se míjíme, i když nevím, jak by to bylo fakticky možné.

Přijíždím k ní domů, před jejich dům. Za okny je tma. Ano, je venku a je jí smutno. Zvoním na její zvonek. Nic. Zvoním znovu, teď jen tak zbůhdarma, když už jsem tady. Náhle se ozve její hlas. Z reproduktoru u zvonků říká, „kdo to je“? Je to ona, to je určitě ona, pokud to není hlas její matky. Ale tak mladě by určitě nezněl. Právě se musela vrátit. „Ahoj, to jsem já, David.“ „Haló, kdo je tam?“ Je to možné? Ona mě neslyší?! Už jsem tak blízko, už ji jasně slyším, a ona mě ne? „David, tady je DAVID!“ „Jakej David?“

Už ji nikdy neuvidím. Nikdy jsem ji už neviděl. Ani nezahlédl letmo někde na ulici. Ani v tramvaji. Zato jsem si prožil příběh, který s chutí vyprávím, když na to přijde. Příběh o prdeli a klinické smrti.

článek byl posunut v čase po dohodě s redakcí