Prázdná alej a Vladimírův nový život

Děda Mirek měl mladšího bratra Vladimíra. Viděl jsem ho jen jednou a pak jsem o něm slýchal, když zemřel. Byl to vzdělaný pán a podivín. Bydlel sám na statku se zahradou ve Zborovicích u Kroměříže a nikdy se nezamykal. Chodila k němu sousedka s teplým jídlem, občas mu poklidila a tím veškerý společenský styk Vladimírův končil.

Vlaďa sbíral kdeco. Od sklepa po půdu měl uložené mince, nerosty, známky, zkameněliny, grafické listy, pěknou řádku knih, ale ve všem se taky výtečně vyznal a leckterá jeho sbírka vynikala unikátními kousky. Jako fajnšmekr si nechal během války výměnou za potraviny, hlavně však za maso, kterého bylo nedostatek, zhotovovat ex-libris od výtvarníků zvučných jmen. Tyto drobné práce mu zasílali Cyril Bouda, Toyen, Jindřich Štýrský, Josef Váchal a mnoho dalších. Na svém statku totiž choval prasata a drůbež, a tak se stačilo jen uskrovnit a hned byl doma další pozoruhodný kousek. Toyen byla například na špek, toho jí posílal Vlaďa celé balíky a ona mu za to psala spoustu děkovných dopisů a kreslila obrázky a posílala ta ex-libris.

S většinou umělců udržoval Vladimír čilý korespondenční styk. Ne tak s vlastní rodinou. Děda Mirek na psaní moc nebyl, telefon Vlaďa neměl a Zborovice byly od Olomouce stejně jako Olomouc od Zborovic pro oba daleko. Ale i kdyby je od sebe dělilo jen pár desítek metrů, asi by to vypadalo stejně.

Když Vlaďa zemřel, vypravil mu dědeček pohřeb. Kromě dědečka Vladimír nikoho neměl. Statek se pak začal vyklízet a shánět pro něj kupec. Do Zborovic více než rok jezdili pravidelně tatínek s maminkou, děda Mirek a babička. Obě dámy byly praktické a věděly, jakou hodnotu co má a co si zaslouží jejich pozornost, zároveň byly zajedno v tom, co se má hned vyhodit, co se domů nepotáhne. A tatínek jezdil pokaždé celý natěšený na půdu, kde byly zmíněné poklady.

V šatnících i mimo ně se povalovaly staré a nepotřebné šaty po Vlaďovi. Dědeček si tehdy postavil hlavu a že všechny obleky, klobouky, košile, svrchníky, pyžama a polštáře s duchnama se musí převézt domů a začít nosit a užívat. Co s tím budeme dělat, Mirku, ptala se babička vyčítavě. Dědeček byl ale nekompromisní. Možná poprvé a taky naposledy. Tak se všechny ty obnošené a moly prožrané věci dovezly domů.

Babička se s tím však nehodlala smířit a další víkend poslala dědečka do Zborovic samotného s tím, že dojede spolu s dcerou a zetěm později. Dědeček odjel a začala velká akce. Auto ve třech opět naplnili až po střechu peřinami a vší veteší, tak jak ji předchozí týden přivezli. A vyrazili za dědečkem.

Maminka cestu z Olomouce do Zborovic milovala. Vedla přes Tovačov, odtud do Medlova a na kopec Srnov a v dálce už byly vidět Zborovice. Před Tovačovem byla krásná dlouhá třešňová alej a na jejím konci se podél silnice táhla hřbitovní zeď. Hřbitovem vítal Tovačov nové příchozí.

Jakmile dojeli na začátek aleje, řekla maminka tatínkovi, Tome, zastav. Tatínek poslechl. Byl na tento pokyn zvyklý, zvláště bylo-li to na dálnici, kde to na maminku přicházelo nejčastěji. Maminka si čapnula ke krajnici za auto. Tatínek při těchto příležitostech nevypínal motor, ostatně to mamince nikdy netrvalo dlouho. Jednou ho napadlo zařadit jedničku a pár metrů nečekaně popojet. V tu chvíli slyšel klaksony aut, a když se otočil, viděl matku, jak v podřepu hrdě kyne mávajícím řidičům a na míjející auta volá, abyste se z toho neposrali, hoši.

I tentokrát tedy tatínek zastavil. Z auta nečekaně vystoupily obě najednou, babička s matkou. Za ta léta společného soužití byl tatínek od své ženy navyklý lecčemu. Dámy nešly ke krajnici, ale za auto. Otevřely kufr, ve kterém byly naskládány Vlaďovy svršky. Nahoře ležela saka, kdysi snad elegantní, jejich doba ovšem byla dávno ta tam. Babička s maminkou je vytáhly, trochu oprášily, zvedly proti nebi, jakoby zkoumaly jejich střih a kvalitu látky, než do nich obléknou dvoumetrového gigola. Obě ženy se začaly oblékat, stály tam uprostřed prázdné silnice v podivně velkých sakách, dívaly se jedna na druhou, šťastné a blažené. Tatínek vystoupil z auta, protože to chtěl vidět na vlastní oči, panoramatické zpětné zrcátko mu přestalo odrážet ten výjev dostatečně plasticky. V tu chvíli ženy saka svlékly a točily jimi nad hlavou, oči se jim leskly, slzely ve větru a blýskaly se v jarním slunci, vítr jim načechrával vlasy, na jejichž fazónu jinak úzkostlivě dbaly, ale teď ne, vháněly do Vlaďových sak vítr a nový život, byly tady pro tatínka a na Vlaďovu počest a větve rozkvétajících třešní jim tleskaly ve stoje. Kdybych tam byl já nebo bratr, určitě by bylo tatínkovi lehčeji, takhle neměl na koho pohlédnout, o koho se opřít, nebyl tam nikdo, kdo by s ním sdílel tuto chvíli, a tak jen bez hlesu usedl na kapotu auta a čekal, co přijde teď. A přišel rozkaz. Tome, nastartuj a jeď, co nejpomaleji to jde. Tatínek sedl za volant, zařadil jedničku a sešlápl opatrně plyn, až sebou auto cuklo a zhasl motor. Otec znovu otočil klíčem v zapalování, opět sešlápnul opatrně plyn a auto popojelo. Tep starého motoru naší stodvacítky udával rytmus sobotnímu dopoledni v prádzné aleji, která ještě pamatovala babičku s maminkou, když tudy před mnoha lety odjížděly do Olomouce začít nový život s novým tatínkem, mým dědečkem Mirkem. A saka vlála ve větru, zavěšená na prvních stromech, tatínek dál pomalu popojížděl a babička s maminkou braly po několika kusech do každé ruky staré obnošené šaty a kravaty, trička a košile, věšely je postupně na všechny stromy a místo troubících aut a mávajících šoférů slyšely jen šum větví, až celá alej vlála v jarním dopoledni. Takovou slávu Tovačov dlouho nepamatoval.

Na sklonku dne se všichni vraceli i s dědečkem zpátky domů. Všechno utichlo, i v autě bylo ticho. Když se blížili k Tovačovu a k aleji, začala se maminka smát. Dědeček se na ni zvědavě podíval a řekl, čemu se směješ, Draho? Maminka se začala smát ještě víc a vtom se k ní přidala babička. Dědečka to trochu namíchlo, otočil se na otce, vedle kterého seděl, můžeš mi to vysvětlit, Tomáši? V té chvíli se v babičce uvolnila samým smíchem střeva a vyšel z nich zvuk, který by jinak babička u jiného hlasitě odsoudila. A tatínek vyprskl smíchy. Bylo to poprvé a naposledy, co maminka s tatínkem byli svědky takového babiččina selhání.

Když konečně přijeli k aleji, byla dočista vyklizená a ztichlá. Po sakách a všem ostatním nebylo ani stopy. Jako by nikdy nic nebylo.