V říjnu 2007 jsme vedli s Mikem McCartneym, bratrem Paula McCartneyho, před vyprodaným hledištěm studia Švandova divadla rozhovor, v němž vyprávěl i tuto historku.
Mike McCartney ve Scénických rozhovorech ve Švandově divadleZdeněk Tichý
Ve Strawberry Studios v centru Londýna jsme natáčeli album McGough/McGear. Produkčně i autorsky nám s tím pomáhal Paul a pár muzikantů z jeho kapely Wings. Dělali jsme právě na nahrávce So Much, která byla už skoro hotová, jenom to ještě chtělo okořenit nějakým dobrým sólem. A Paul řek, „Hele, vím, že do města právě dorazil Jimi, nemám mu brnknout? Třeba by do toho šel.“
- „Kterej Jimi“?
- „Jimi Hendrix“.
- „Jimi?! Vážně Jimi Hendrix?!!
- „No jasně!“
Jimi měl děsně hustý vlasy, samá lokna, fanynky se z těch jeho kudrlin mohly zbláznit, k tomu nosil senzační šaty, zkrátka hippie, jako když vyšije, učiněnej divoch z Bornea.
Tak se ptám ještě pro jistotu bráchy:
- „Ty se ho zeptáš, jestli by nám to sólo nahrál?
- „Jenom jestli cheš.“
- „Jasně, že chci!“
Jsem napjatej a tak trochu v tranzu a vím, že na zaplacení takový hvězdy nemám a jediný, co si můžu dovolit, je whisky, pivo, gin a spousta dalšího pití, který mám vyskládaný na stole a to nabízím hostům místo honoráře.
A teď je večer, Paul zrovna míchá jeden track a najednou zvonek. „To bude Jimi, půjdeš mu otevřít?“ říká Paul.
Tak jdu ke dveřím a v duchu si představuju, že za nima bude stát ten divoch, kolem něho ochranka, hafo fanynek a manažérů a celej filmovej štáb, kamery a blesky od foťáků. A když otevřu, koukám do šera, ve kterým stojí Jimi, je sám, jenom s kytarou a říká:
- „Ahoj, ty jsi Mike?
- „Ahoj, Jimi, jo, Mike, pojď dál. Dáš si něco k pití?“
- „Jdeme hned na to.“
Sedl si, vytáhnul z futrálu kytaru, naladil a říká, „tak co mám zahrát?“
Paul pustil pásku, a jak přišlo to místo, klepnul jsem mu zlehka na koleno, jako že teď, a Jimi začal. Ta píseň byla ve středním tempu, ale on jel, prsty mu lítaly po hmatníku a na první dobrou vystřihnul divoký sólo, až se mi z toho skoro točila hlava. Bylo to bravurní. Byl jsem nadšenej, ale nějak jsem měl pocit, že se to k té písni moc nehodí. Když dohrál, kouknul na mě a říká, „tak co“?
- „Výborný, skvělý, ale mohl bys zkusit zahrát něco trochu klidnějšího? Ne o moc, ale přece jen klidnějc.“
- „Jasně,“ řekl Jimi.
Paul z kabiny pustil znovu podklad, já se zase soustředil a jak přišlo to místo, znovu jsem jemně poklepal Jimimu na koleno, což už beztak nebylo nutný. A on se do toho zase opřel, i když opravdu o poznání klidnějc. Zase to bylo úžasný sólo a po něm nahrál ještě další tři nebo čtyři verze, ta poslední byla nejpomalejší a podle mě se k písni hodila nejlíp.
„Fantastický,“ povidám, „půjdu si to za bráchou poslechnout.“
Jimi se usmál a začal balit.
Vlítnu za bráchou a Paul na mě, „tak co, chceš to slyšet?“ Byl jsem nedočkavej, tak povidám, „jasně, jdeme na to“.
Brácha pustil poslední verzi. Tak oba posloucháme, pohazujeme hlavou do rytmu, a když to skončí, Paul říká, „tak co ty na to, Mikeu?“ A já povidám, „jo, skvělý, ale předtím jsem měl pocit, že je to lepší. Je to najednou takový nudný, lehce předvídatelný.“ Paulovi zajiskřilo v očích a říká, „přesně tak, právě jsi úspěšně prošel zkouškou.“
„To první sólo bylo skvělý,“ povídám, a Paul na to, „jo, to bylo geniální“ a poprosil technika, jestli by nám ho mohl pustit. „Jak to myslíš,“ zeptal se technik. „Já jsem ty sóla hned přemazával, takže máme jenom tohle.“ To už byl ale Jimi sbalenej a na odchodu a nám přišlo nevhodný ho znovu obtěžovat. Takže až někdy náhodou budete poslouchat Jimiho sólo v písni So Much in Love, představujte si, jakej to mohl bejt nářez.
Píseň So Much si můžete poslechnout zde
