Za poslední dva měsíce mi udělalo radost několik židovských anekdot. Když jsem je vyprávěl kamarádům a známým, vesměs se smáli. A protože si je nechci nechat jen pro sebe, tady jich pár předkládám a doufám, že alespoň někoho pobaví, tak jako pobavily mě a zmíněné přátele. A poděkovat chci Jiřímu Fialovi, od něhož je znám.
Rosenzweig se vrací z práce domů a zastihne
svou ženu Sáru docela nahou.
„Proč si, Sáro, něco na sebe nevezmeš?“
„Přece jsem ti tolikrát říkala, že nemám vůbec
nic na sebe!“
Rosenzweig otevírá skříň:
„A co je tohle? Jedny šaty, druhé šaty, třetí
šaty, buď zdráv, Kohne, čtvrté šaty...“
V židovském městečku malý Móricek za úsvitu
i za pozdního večera obstarává domácí hospodářství.
Rodina je velká, rodiče do noci pracují,
bratříčci i sestřičky pláčí, peníze nestačí a Móricek
je tak unavený, že ve třídě pospává na
lavici. Při hodině přírodopisu se ptá učitel:
„Řekni nám, Móricku, kolik nohou má šváb?“
„Vaše starosti bych chtěl mít, pane učiteli,“
odpovídá Móricek.
Žid přichází k rabínovi a ptá se:
„Rebe, jsi moudrý člověk. Řekni mi, bude
válka, nebo nebude?“
„Válka nebude,“ odpovídá rabín, „ale bude
takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni.“
Sára a Mojše provozovali obchod s židovskými
devocionáliemi. Ale v okolí všichni Židé postupně
emigrovali a obchodu vázl. Nakonec
Sára prohlásila:
„Mojše, musíš změnit branži – teď musíš
prodávat katolíkům.“
Mojše se pobouřil: „Sáro, my jsme Židé,
nebudeme přece prodávat katolické věci!“
Jenže v okolí obchodu rychle přibývali katolíci,
a tak Mojše odložil pýchu stranou a pustil se
do prodeje katolických devocionálií. Sára bere
telefonní sluchátko a objednává zboží v široko
daleko jediném velkoobchodu s katolickými
potřebami:
„Dobrý den, chtěla bych objednat sto růženců,
padesát katechismů, sto obrázků s papežem
a padesát křížků...“
Hlas ve sluchátku odpovídá:
„Já si to s dovolením ověřím: sto růženců,
padesát katechismů, sto obrázků s papežem a
padesát křížků... Ty křížky s Ježíšem nebo bez
Ježíše? A zítra nedodáváme, je šábes.“
Sedí Židé pospolu během svátku a náhle spatří,
jak jakýsi mladý Žid kouří cigaretu.
Rabin zvolá: „Ó, ty neznabohu! Učiním zázrak!
Ať se na tebe zřítí zeď, u níž stojíš!“
Ale Židé začnou lamentovat, že je to mladíček,
že by mu měla být dána šance napravit se
atd. A rabín nato: „Máš štěstí! Ať se stane
zázrak a ta zeď, u níž stojí ten neznaboh, ať se
nezřítí!“ A stal se zázrak! Zeď se nezřítila.
Ke Goldbergovi čtoucimu na ulici časopis „Der
Sturmer“,* přichazi Silberstein a řika mu s nechuti:
„Izaku, divim se jim, že čtou ten platek!?!“
A Goldberg na to: „Jenže když čtu naše časopisy,
to je jen: tady pogrom, tam antisemitismus,
tady zneuctili synagogu… A jak čtu tohle
– tak hned: Židi ovladli banky! Židi provozuji
trh se stavebninami! Židi vladnou světu! A to
se čte tak přijemně !“
„Promiňte, pane faraři, neni to smutne byt po
cely život jen farařem a nic vic než farařem?“
„Mohu se stat biskupem.“
„Oj, to, to! Pěkne misto… ale po cely život
byt jen biskupem a nic vic než biskupem?“
„Mohu se stat arcibiskupem.“
„Ajajaj! To je krasne byt arcibiskupem – ale
po cely život nebyt nic vic než arcibiskupem?“
„Mohu se stat kardinalem.“
„Aj vaj! Jak krasne! Ale po cely život byt jen
kardinalem a nic vic než kardinalem?“
„Mohu byt zvolen papežem.“
„Ajaj! Cymes, cymes!* Ale mezi nami – po
cely život byt jen papežem a nic vic než papežem?“
„No – bohem přece nebudu!“
„A pročpak ne? U nas byl jeden, kteremu se
to podařilo.“
Sara se na smrtelne posteli obraci ke svemu
manželovi:
„Mojše, slib mi, že jak umřu, tak půjdeš za
mou rakvi ruku v ruce s mou matkou!“
„No, když je to tvoje posledni vůle, tak to
udělam, ale musiš, moje draha Saro, vědět, že
z toho pohřbu nebudu mit vůbec žadnou radost!“
s mladymi věřicimi, kteři přichazeli na bohoslužby
bez jarmulek. Prosil je, napominal, až nakonec
vyvěsil na dveře modlitebny ceduli s napisem:
VCHAZET DO DOMU BOŽIHO
S NEPOKRYTOU HLAVOU JE STEJNĚ TAK
TĚŽKY HŘICH JAKO CIZOLOŽSTVI!
Uplynul tyden, ale nic se nezměnilo, jen kdosi
připsal na ceduli malymi pismeny:
„Zkusil jsem jedno i druhe – rozdil je kolosalni!“
Stary Žid, vyrobce vina, leži na smrtelne posteli.
Kolem dokola stoji jeho rodina a on šepta:
„Nyni vam prozradim tajemstvi vyroby vina.
Vezmou se plesnive švestky nebo nahnile hrušky
nebo padana jablka nebo…“
Syn ho přerušuje: „Tateleben, ale ja jsem
slyšel, že se vino děla z vinnych hroznů!“
„I to je možne…“
Žid s velkym pytlem na zadech překračuje
hranice.
„Co je v tom pytli?“ pta se celnik.
„Žradlo pro kočku.“
Celnik otevira pytel: „Vždyť je to kava! Copak
kočka žere kavu!?!“
„A je to snad moje starost? Nechce, tak ať
nežere!“
