Ode dneška už jenom na čůrání

Už ti to konečně musím říct, řekla, trvá to nějak moc dlouho. Už bych se s tebou chtěla konečně vyspat. Ucítil jsem zoufalé horko v obličeji. Sužovala mě panika a červencové vedro. Stáli jsme na ostrůvku uprostřed velké křižovatky, kolem nás z obou stran svištělo jedno auto za druhým. Držela mě pevně za ruku; možná proto, abych neutekl. Stejně nebylo kam. Svítila červená. A jestli to nebude do měsíce, tak pak už… Asi bysme to měli nějak ukončit. Stiskla mi ruku ještě víc, protože se mi náhle začala potit a pomalu vyklouzávala z pevného sevření. Ale vždyť už spolu spíme, namítal jsem bezradně v duchu. A byla to pravda.

Před několika měsíci mě otec při jednom chlapském rozhovoru vybavil kvalitní knihou Kouzlo lásky a doporučil mi kapitolu o neckingu a pettingu. Bylo to napínavé a vzrušující čtení. Jen asi netušil, že to budu potřebovat tak brzy. Vždyť takhle se už spolu s Renátou milujeme dobře několik týdnů. Vždy odpoledne po škole, dokud jsou její rodiče ještě v práci. Ale je to nervózní milování. Každou chvíli pro jistotu odbíhá nahá k oknu, jestli už před domem nestojí jejich zelená škodovka 120 L. Někdy je to úprk, protože tam už auto stojí a za chvíli v zámku zachrastí klíče. Rychle se obléknout a sednout si nenuceně na židli a na gauč a celí roztoužení a rudí v obličeji dělat, že si jenom tak povídáme. A když vejde do pokoje její matka, vést s ní pár dlouhých minut uvolněnou konverzaci. Někdy to bývá nadlidský výkon.

Jestli to do měsíce nebude… Tomu se říká mít nůž na krku. Řekla to tak odhodlaně, že jí to věřím. Ještě nikdy nebyla tak rezolutní. Muselo to vypadat směšně, když to říkala, ale nikdo tam vedle nás nestál. Vypadala na patnáct, přestože už byla několik dní plnoletá, a mně bylo půl roku šestnáct.

Potkával jsem ji na chodbě naší školy. Hnědé oči a mikádo. Hned jsem si jí všimnul. Všechno se ve mně zachvívalo, když jsem ji viděl. Přímý úder na vnitřnosti, na všechny orgány, na celou moji bytost. Při letmých setkáních jsme se už pozdravili a ona se usmála a já se tvářil jako blbec. Jednou se to ve mně zlomí, zajdu za ní a řeknu, zvu tě do kina a ona to přijme. Když ji pak doprovodím domů, dá mi pusu na tvář. Druhé rande. Doprovázím ji z divadla domů a v půli cesty vyndám po dlouhém váhání ruku z kapsy, nesměle našmátrám tu její. Strach z odmítnutí. Ale ona mě stiskne. Je čas loupaných ořechů, páleného listí a ještě teplých říjnových nocí. Když se před vchodem loučíme, vtisknu jí polibek na pusu. Měkkou a teplou. Tak se to opakuje až do prosince.

Mezi vánočními svátky vyrážíme na Svatý Kopeček. Dávám jí pusu hned na autobusovém nádraží. Je to nesmělé a ne příliš povedené, až mě to zaskočí. Od kostela a jesliček s Ježíškem jdeme do Radíkova, kde na nás padne tma. Ledová a milosrdná. Stojíme na zastávce autobusu, v prázdné plechové boudě. Už dlouhé týdny se k tomu odhodlávám, ale dnes jsem jel s tím, že to udělám. Neposlouchám, co říká. Mluví stále a já něco neutrálního odpovídám, aby nebylo vidět, že myslím na jiné věci. Domluví. Nastane ticho. Chytnu ji za boky přes péřovou bundu a přitisknu si ji k sobě. Jde mi naproti. Přiložím se na její ústa, sama je mírně pootevře a její jazyk mi vjede mezi zuby. Úleva, že to vyšlo, a dosud nepoznaná slast, kterou jsem si neuměl ještě před pár hodinami představit. Propadám se do ní a ona do mě. Ať to trvá věčně, ať dnes autobus nepřijede nebo ať ještě aspoň chvíli počká. Přijede se zpožděním, a přece dřív než měl. Sedíme vzadu. V celém autobuse jsme sami. Tiskneme se k sobě. Jsme už dospělí. Jak naivní, ale dnes se vrátím domů už jiný. Dá mi práci to maskovat.

Chci být stále s ní. Utíkat za ní přes celé město, držet ji kolem pasu a čichat k jejímu svetru vonícímu aviváží, líbat ji na krk, slyšet její vzrušené vzdechy, když zaklání prudce hlavu, vrážet jí jazyk do úst a stále více se k sobě vzájemně tisknout, jako bychom chtěli vejít jeden do druhého, jako bychom byli jeden druhému dveřmi, za nimiž tušíme něco nebezpečného a slastného zároveň, jako bychom byli jeden druhému dveřmi, které užuž povolují, ale ještě ne docela.

Sedíme v kině na jakémsi přitroublém filmu, máme místa na balkoně, kam nikdo nechodí. Jsme tu sami, kromě staré uvaděčky, která film viděla snad už podesáté, a tak co chvíli odchází pokecat dolů za dalšími bábami. V kině je teplo, zase se tiskneme k sobě. Vjíždím jí rukou pod svetr a poprvé v životě vím, jaké to je dotýkat se dívčích prsou. Vzdychá a já jsem roztoužený, ústa na ústech, jazyk na jazyku, mé prsty přitom už soukají nemotorně a nedočkavě z jejích džín tričko. Pod ním už nemá nic, jen rozpálenou kůži. Pomalu sunu ruku nahoru, pomalu, protože už vím, že mi to neuteče a protože vím, že teď to bude poprvé, co budu ve své dlani prvně držet nahé dívčí ňadro. Jemně přejíždím přes její ztvrdlou bradavku a ona mi hned nato zavrtá jazyk ještě hlouběji do pusy. Rukou mi sahá do rozkroku, až se mě dotkne na tom nejcitlivějším místě, kouše mě přitom do krku, jako by mě chtěla vysát. A já vysávám ji, všechnu její krev, kterou cítím přes hořící kůži, až do poslední kapky. Kousek od nás zaskřípou parkety, bába se vrátila, tak teď rychle od sebe. Před námi na plátně titulky a v sále se rozsvěcí. Co budu říkat doma, až se mě zeptají, o čem byl film?

Další týden spolu na prodloužené. Sál hotelu Národní dům, v němž mě znají všechny recepční, protože babička je jednou z nich, a dokonce jeden provozní. Sál je narvaný. Obrovský barevný parket vlní se postupně v rytmech cha-chi, waltzu, slowfoxu, polky a diska. Hodinu před koncem ji táhnu do výtahu a mačkám devítku, výš už to nejede. Pak ještě několik schodů nahoru a budeme u půdy, těsně pod střechou, a hlavně sami. Sem už nedoléhají žádné zvuky, žádné tóny barové kapely, která hraje všechny hity stejně. Moonlight Shadow od Oldfielda před naším úprkem právě doznívá. Tam nahoře Renátu pod střechou tlačím ke stěně i v jejích růžových dívčích šatečkách, a vůbec jí to nevadí. Drží mě pevně kolem krku, má oči přivřené a jemně zasténá. Zase ji hladím a tisknu se na ni, přes jemnou látku mnu její ňadra. Pak sama přes hlavu přetáhne sukni a zručně si vzadu rozepne podprsenku a opět ji hladím po horké kůži a bradavky bodají do dlaní. Dělá mi dobře, když slyším, jak slastně při tom vzdychá. Přestávám pomalu slyšet, jak v uších mi zní bušení vlastní krve a myslím přitom na to, jestli nás dole už někdo nehledá a říkám si, kdyby tak věděli, co tady u půdy hotelu Národní dům přitisknuti k sobě a opřeni o bílou stěnu půdního schodiště děláme za randál.

Náhle se ozvou kroky a hlasy, které nás vyděsí. Recepční Boženka! Poznám ji podle hlasu, nikdo nemluví jako ona, s tak pečlivou dikcí, a nahlas se diví, kdo že to mohl vyjet až nahoru do devítky, když sem hosté normálně nejezdí, protože tady už nejsou pokoje. Jsme těsně před vyzrazením, zpocení a udýchaní a horcí a v rozpacích, ona s podprsenkou v ruce, která se jedním koncem dotýká zaplivaného schodiště. Spíš by jí teď v ruce slušel plyšový medvídek. Jestli na nás Boženka přijde, jestli nás nachytá, bude to zítra vědět celá rodina a já se budu stydět, jak snad ještě nikdy. Oprava výtahu trvá téměř hodinu a pak už konečně sjíždějí  dolů a my si můžeme oddechnout. Když sejdeme po schodech, v sále se nesvítí, jen po zemi na chodbě před vchodem se válejí prázdné kelímky a použité ubrousky. Doprovázím ji domů a trnu, jestli mě rodiče nebudou vyhlížet z okna plní strachu, kde jsem tak dlouho. Naštěstí spí. Ráno mě probudí, jdu rychle na záchod a do koupelny a s hrůzou zjistím, že mám na krku obrovské červené fleky. Ten pohled mě vyděsí, protože do té doby jsem nikdy nic neslyšel o cucflecích. Podívám se ještě jednou pořádně. Pak spásný nápad, ten strašný ruský holicí strojek, který budu reklamovat, protože bolestivě vytrhává vousy a zanechává na kůži červené ostrůvky, se mi teď náramně hodí. Oholím se a přetrpím tu bolest. Když pak vyjdu z koupelny, matka se zděsí, protože nic takového ještě neviděla a říká, s tím se už nesmíš holit!

Za dva měsíce další zlom, zvoním na její zvonek, rodiče jsou pryč a byt má být náš. Začíná to nevinně a pomalu a skončí v široké posteli, kde poprvé uplatním své nabyté znalosti z četby knihy Kouzlo lásky a bojím se, aby nechtěla víc, protože to by už mohlo být nad moje síly. Poprvé před sebou dočista nazí.  Několik hodin poté se vypotácím ven, šťastný a zmatený a rozervaný a se špetkou pocitu viny, co jsem to vlastně udělal, co jsme to vlastně udělali, zase trochu jiní, už blíže k dospělým, a přesto jim nahony vzdáleni, na našem společném území nikoho.

Jestli to do měsíce nebude… Očima provrtávám chodník. Stále ještě svítí červená a nevím, co na to říct. Asi jí přikývnu. Určitě přikývnu, i když jsem stále zaskočený. Nechci o ni přijít a ona o mě taky ne. Tím jsem si jistý. Ale chce mít důkaz, že o ni stojím. A možná si ve svých čerstvých osmnácti připadá jako panna nepatřičně. Tak tedy svolím. Mám z toho strach i návaly radosti, střídavě i najednou, někdy nevím, co chci víc, ale jednou to přijít muselo a nač se tomu dál vyhýbat. Je léto, máme prázdniny a já jsem doma sám s babičkou.

Před časem jsem náhodou objevil u svého otce krabičku kondomů. Zamčený na záchodě chvějícíma se rukama krabičku otevírám. Jsou v ní tři zvlášť zabalené kondomy. Nechci pak na place vypadat jako úplný idiot a nešika, zkouška je nutná a možná nezůstane u jedné. Kondom nejde z vakuovaného balení vytáhnout, zkouším to zubama. Povede se. Mastnou hmotu si prohlížím, otáčím dokola a nevím, z které strany jej nasadit. Se vzrušením nemám problém, ale jakpak to bude vypadat tam?

Scházíme se večer na cestě u křížku za zahrádkářskou kolonií a jdeme za ruku do luk a do polí, kde je členitý terén a kde nás nebude snadné najít či vyrušit. Všechno se to v nás chvěje, ještě stále máme čas říct ne, dnes ještě ne, ale ona je rozhodnutá a já koneckonců taky, umytí, čistí a voňaví. Tady, řekne. Tady? zeptám se. Přikývne a společně vytahujeme deku. Je to nervózní a tak nějak nepřirozené, takové trochu art brut, zmatené, směšné a upřímné. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti, tady a teď to ovšem neplatí. Začátek zvládáme bravurně, už ho máme zažitý, pak ale dojde na nové hmaty a přesmyky a než se dostanu do ní, přelétne nad námi snad třikrát vrtulník, protože docela nedaleko je vojenské letiště, z něhož se ozývá výhradně ruština. Odpuzován zvuky kolem a přitahován jejími roztaženými stehny a touhou a láskou, cítím se nakonec nadvakrát ponížen, v této ztopořené krajině. Tolik jsem čekal od této chvíle, tolik, že nešlo ji naplnit. Odcházet odtud měl jsem jako dospělý.  

Za několik let si vzpomenu na tuto chvíli, protože ve stejném místě, kam jsem tehdy odhodil použitý kondom, budu ležet na břichu ve vojenském mundúru  s gumovým granátem v ruce a na povel házet jej daleko a křičet spolu s desítkami ostatních hurá!!! Tou dobou s ní už víc než dva roky nebudu. Po čtyřech letech, v den mých dvacátých narozenin, přijde k nám na oslavu a přinese mi kravatu, kterou si ale nikdy nedám na krk. Bude se tvářit divně, celá velká rodina ji bude srdečně vítat a ona se nebude cítit dobře. Odejdu do kuchyně, už ani nevím pro co, a po chvíli přijde kdosi z příbuzných za mnou a řekne mi vyčítavě, cos jí to udělal? Nevím, co na to říct, protože netuším, co se stalo, a  když se vrátím do pokoje, Renáta sedí bokem a naříká, protože neměla odvahu mi to říct do očí. Že už je na všechno pozdě. I já jsem to věděl, a nenašel odvahu. Tak spolu odcházíme, jdeme si sednout do protější kavárny v hotelu Národní dům a tam se přátelsky rozejdeme. Kdybys cokoli potřebovala, víš, kde mě najdeš, říkám, jak jsem to slyšel mnohokrát ve špatných filmech a jsem hrdý na to, že to tak úžasně zvládám.

Večer, když vylezu z vany, vejde do koupelny můj bratr a lítostivě se na mě dívá. Ale já cítím obrovskou úlevu, svobodu po třech krásných letech a dalším jednom roce pozvolného uvadání. Podívám se na bratra a částečně úlevně, částečně v rozpacích mi sjede pohled dolů a vyklouzne ze mě věta, která bude platit ještě několik dalších let: Ode dneška už jenom na čůrání.