Šárka. To jméno jsem si v duchu přeříkal tolikrát, že se už z něj stával jen zvuk. Šárka, Šárka. Zvuk, který rozechvíval celé mé tělo, zvuk, který se tříštil o vnitřní stěny mé lebky a jeho echo obalovalo můj mozek krustou zkaramelizovaných hlásek. Kdybych se nestyděl, vyslovoval bych její jméno nahlas a s tou největší pečlivostí, jaké jsem byl schopen. Ale kolem neustále někdo chodil. Jaké utrpení nesmět říkat její jméno.
Nejprve jsem si jí vůbec nevšiml. Netušil jsem, že někdo takový sedí dvě lavice přede mnou. Byly to necelé čtyři měsíce, co se rodiče rozhodli mě dál netrápit množinami a v polovině čtvrté třídy jsem začal chodit na školu, kde se matematika učila ještě postaru.
Bylo krásné květnové úterý a já se po obědě vracel na odpolední vyučování. Byl ještě čas, a tak některé spolužačky visely na školní zídce, různě propletené do kovového, zeleně natřeného plotu. Byla mezi nimi i Milada, nejvyzrálejší ze všech spolužaček, která už měla regulérní prsa. Když jsem kolem ní procházel, řekla mi větu, která mi od té chvíle nepřestávala hučet v hlavě: Copak nevidíš, že Šárka má v tobě oči? Podíval jsem se na holku vedle Milady, která stydlivě koukala do země. Neřekl jsem nic, možná jsem se jen omluvně usmál. Každopádně jsem zrudl a od té chvíle už bylo všechno jinak. Od té chvíle jsem už zůstal permanentně zamilovaný, přestože Šárku později nahradila Lída, Lídu Regina, Reginu Hanka, Hanku Marcela, Marcelu Renáta, Renátu Pavlína, Pavlínu Gábina a tu pak dlouho nikdo. Od té doby budu takto surfovat na vlnách nenaplněných lásek a snít o tom, jaké by to bylo, kdybychom spolu chodili a vodili se za ruce a líbali se a vůbec se milovali. Žádný z těch vztahů nedojde reálného naplnění, přestože já budu plný těch holek a některé z nich, alespoň zpočátku, budou plny mě.
Na větě, kterou vyslovila Milada, mě zaujaly dvě věci: zaprvé, jak poeticky byla na čtvrťačku vyřčena (Šárka má v tobě oči), zadruhé, že teprve teď jsem díky ní zaregistroval přítomnost dívky, která se stane mou první láskou.
Zamířil jsem rovnou do šatny. Do stejné šatny, kde si za dva roky bude nechávat propadlice Krausová sahat za búra na prsa a spolužák Karel, ten nejmenší ze třídy, nám, klukům, bude ukazovat časopisy s nahými ženskými, které náhodou najde v otcově šuplíku.
Teď však sedím ve své lavici a koukám se zezadu, přes rameno jiné spolužačky, na Šárku. Ona co chvíli otočí hlavu směrem ke mně a když se naše pohledy protnou, leknutím uhnu. Na začínající lásce jsou pohledy beztak tím nejhezčím. Dlouhé a hluboké pohledy zařezávající se do slabin a mozku.
Jsem zaskočený, protože s ničím takovým jsem nepočítal, tohle je jiné než jednorázové rande s Dášou v první třídě. Tohle už bude opravdová láska. Nebude, ale tehdy jsem si to myslel. Tehdy jsem to cítil. Co na tom, že to víc než cokoli jiného bylo okouzlení tím, že je někdo okouzlen mnou. Vzájemných dlouhých pohledů bylo za pětačtyřicet minut tolik, že to musela být pravda. Stačila jedna Miladina věta a já byl ztracen.
Vymotal jsem se ze školy. Šárka bydlela kousek od ní, ale opačným směrem, než kam jsem chodil domů já.
Moje cesta do školy a z ní vedla kolem obchodu s hudebními nástroji. Často jsem postával u výkladní skříně a koukal se na vystavené kytary, dřevěné, ale hlavně ty elektrické, sadu bicích či flétny levitující na nylonových lankách. Za tři roky budu zblázněný do Beatles a budu před výkladem snít o vlastní skupině, jako každý jiný kluk v tom věku, ale teď toužím po foukací harmonice a po cestě ze školy si ji smím za své koupit. Vcházím do krámu a jdu na jistotu. Kolikrát jsem si již před spaním představoval, jak na ni hraju, jak nosím v kapse celý orchestr, jak ho ovládám a udivuju všechny svou virtuózní hrou. Prodavačka foukačku ukládá do krabičky, do krásné krabičky, na jejímž víčku je věrohodně vyvedený panda, protože nástroj je z Číny. Před obchodem strhávám z krabičky papír, muchlám ho a dávám papírovou kouli i s motouzem do kapsy. Otvírám pouzdro, dávám si jej do podpaží, a začínám foukat. Ozve se krásný polyfonní zvuk, vlastně souzvuk, jak krásně jsem se trefil, a všechno se ve mně rozlévá.
Přišel jsem domů. Babička má zrovna návštěvu a maminka běhá kolem hostů. Jen se stačíme pozdravit a už zabíhá do pokoje s podnosem, na němž voní káva. Jdu k sobě. Jak moc bych chtěl všem říct, že jsem zamilovaný a že mám svoji první foukačku. Svou první harmoniku, na kterou zkusím složit něco pro ni. Pro Šárku. Ale já to vlastně ani říct nechci, tohle se rodičům špatně říká. Vlastně komukoli se takové věci špatně říkají. Beru si čistý bílý papír a píšu na něj mnohokrát vedle sebe a pod sebe Šárka, Šárka, ten refrén dnešního dne. Přidat tak k němu ještě pár skutečných tónů z harmoniky, z varhánek, skutečnou píseň, kterou bych jí mohl další den ráno zahrát před školou, když se bude dočista zamilovaná a totálně do mě zblblá courat ke škole. Papír je popsaný z obou stran jediným jménem. Složím ho do futrálu od svého nového nástroje, tam budou oba spolu. Ještě je před námi tolik krásných dnů, kdy ji budu v patách, kdy ji budu po škole špehovat, kdy ji budu mít na očích, ale nebudu chtít být spatřen, dokud nenajdu odvahu… K čemu vlastně? Takhle mi to stačí, takhle to chci. O čem bychom si vlastně mohli povídat? V tomto věku to ještě nejde. Stačí mi přítomnost jejích zad daleko přede mnou a spousta přemítání o tom, jak a kde bych ji mohl potkat, aby to vypadalo jako náhoda či jako osud. Po dalším netoužím, jen jí být nablízku.
A za její pohledy jsem jí vděčný ještě dnes.
