No tak co

Dva další texty k fotografiím Jindřicha Štreita a kolážím Ivety Durčákové. Pravda, asi se na blog nehodí, tady se píše spíš o tom, kdo je jaký politik sviňák nebo kdovíjak je úžasný a je to už děsná pruda. Pryč s Váma, žvástalové. A koho neodradil tenhle perex, protože sem něco napsat musím, jinak mě stystém nepustí k tomu hlavnímu, tak tady jsou ty dva texty.

No tak co

No tak co,

mám se voběsit?

Mám se litovat,

že je všecko v tahu?

Prsa svěšený

a pod vočima olympijský kruhy.

Mívala jsem kdysi

kůži plnou malejch podlitin

vod tvejch mozolnatejch prstů,

když jsi mě držel pevně zezadu.

Myslíval jsi při tom na jiný.

Jo, přesně takhles mi to řek:

Myslim při tom na jiný,

abych chytil druhej dech.

Ani ses necítil provinile.

Ne, já se nelituju, abys věděl.

Už nejsi ani vzpomínka.

Ale smrti,

tý se pořád ještě bojim.

Parchante.

Ještě se tančí

A víš ty co?

Tak si budem tykat.

Spojili jsme svoje osudy

láskou k obžerství

v tomhle světě,

kterej dávno přišel o Titány.

Něco nám ještě zbylo

a my jsme si zbyli.

A to není málo

v tomhle světě,

kde se ještě tančí

jako na palubě Titaniku

těsně před nárazem.