Namydlená snídaně

Seděli jsme u společné snídaně. Má žena, vedle ní náš patnáctiletý syn, který tradičně ráno a po zbytek dne nemluví. Z druhé strany stolu pak naše jedenáctiletá dcera a já. ­ ­- „Dnes odpoledne to zapíchnu dřív,“ řekla žena Karolina. - „Jak to,“ zeptal jsem se. „Jdeš na psychinu?“   Žena překvapeně vzhlédla.

-  „Ty mě ale vůbec neposloucháš,“ řekla.

-  „Tak proč to zapíchneš dřív,“ zeptal jsem se bezelstně.

-  „Protože mám ve městě jednání.“

-  „Jo, vlastně,“ vzpomněl jsem si.

-  „Nehledě na to, že na psychině jsem si pro prášky byla minulej tejden.“

-  „Jasně, úplně jsem zapomněl,“ a chtěl jsem to svést na brzké ráno. Než jsem však stačil říct něco na omluvu, že se mi to vykouřilo z hlavy, Karolina pokračovala.

-  „Mimochodem, říkala jsem ti, že mi doktor snížil dávku na polovinu?“ Byla na ten fakt pyšná. „Třeba mi to časem vysadí úplně.“

Teď zvedla hlavu ta jedenáctiletá vedle mě. Zjevně vycítila příležitost. Řekla:

-  „Jo, teď ti to snížil. Ale přijde podzim a budeš namydlená.“

 Nádobí jsme sklidili společně.