Na prvním rande

Dělám si to od svých pěti. V pěti jsem poznal tu slast a od té doby jsem se závislosti na ní nezbavil. Známí mi říkají, že si vymýšlím, že tak brzy jsem s tím nemohl začít. Já však mám důkaz.

V první třídě jsme se v tělocviku učili šplhat. Když přišla řada na mě, odrazil jsem se, chytil se tlusté dřevěné  tyče, objal ji nohama a ucítil tak strašné svědění v podbřišku, že jsem se musel hned pustit. Dopadl jsem na zem a polil mě pot. Byl jsem přesvědčený, že v podbřišku mě svědí právě z toho a teď jsem přede všemi ostudně prozrazen. Nebyl jsem v tom naštěstí sám, i někteří další hoši postupně odpadávali po prvním přímém dotyku s tyčí a cítili se stejně provinile jako já, protože si je honili taky.

A další důkaz. Dělal jsem si to ještě dřív, než jsem začal chodit s Dášou. To bylo taky v první třídě. Ale tehdy to nemělo nic společného s láskou. Ba ani se sexem. Čirá zvědavost, jak se asi člověk cítí, když má ženskou, jaké to je, když s ní může trajdat za ruku po ulici, zvát ji do kina nebo do muzea. To všechno jsem taky s Dášou dělal.

Nevím, proč jsem si vybral právě ji. Byla o hlavu vyšší, nosila brýle a pěkně četla. Jako já. Ale navíc jí šly počty. To mně ne. Možná mě imponovala právě tím. Ale to je teď jedno. Zkrátka jsem si z nějakého důvodu vybral spolužačku Dášu, která byla nadto oblíbená většinou třídy a paní učitelka ji měla ráda taky. A já měl rád paní učitelku. Všechno do sebe zapadalo.  

Napsal jsem Dáše dopis, protože už tehdy jsem měl problém říkat tyto věci holkám do očí. Dopis jsem psal o přestávce v lavici. Asi jsem se o tom předtím už někomu ze spolužáků zmínil, protože mám před očima, jak jsem při psaní svého prvního milostného dopisu obklopen hloučkem kluků, kteří mi radí, co jí mám v listu sdělit. Trvalo mi to téměř celou přestávku, ale byla to zřejmě jediná věta: Nechceš se mnou chodit? Dáša už mezitím dostala od jednoho snaživce echo, že jí zrovna něco píšu, a holky si to už samy mezi sebou řekly taky. Vyslal jsem toho, který seděl vedle mě, ať to laskavě předá. Ten mou písemnou nabídku doručil a začalo zvonit na hodinu.

Jakmile začala přestávka, hoši se seběhli ke mně, holky zase obklopily Dášu a radily jí, co mi má napsat. Nevím už po těch letech, zda se mezi nimi našly nějaké, které by Dášu od přijetí mé nabídky zrazovaly, každopádně když jsem na konci přestávky rozbaloval složený linkovaný papír, stálo na něm: Ano.

Měl jsem štěstí, že první pokus o rande, který jsem ve svém životě učinil, vyšel. Byla to nadlouho má poslední akceptovaná nabídka.  

Z filmů pro pamětníky jsem věděl, že než si s dívkou opravdu něco začnu (alespoň v lepších rodinách tomu tak ve filmech bylo), musím požádat o svolení její pány rodiče. Místo hraní jsem si tedy sedl doma ke svému stolečku a napsal upřímný dopis, který jsem zakončil zvoláním, tak vás prosím! To je jediné, nač si z dopisu doopravdy pamatuju. A byl jsem vyslyšen. Dáša mi ve třídě dala přede všemi pusu, poselství od rodičů tak bylo oficiálně předáno, a mohli jsme si konečně spolu něco začít.

Na první rande jsem si od svého otce půjčil pánskou příruční tašku na doklady. Tedy ona byla k tomuto účelu původně vyrobena, já v ní však místo občanského průkazu a řidičáku nosil větrové bonbony. To pro případ, že bychom se už líbali. Ale hlavně mi měla dodat na vážnosti a přidat potřebnou míru sebedůvěry a kuráže. Tím jsem nikdy moc neoplýval, přestože mindráky jsem taky netrpěl.

První rande se odehrálo v neděli. To vím přesně, protože jsem svou milenku pozval do kina - na dopolední promítání Chaplinových grotesek v kině Mír. U pokladny jsem gentlemansky zakoupil dva lístky, jak jsem měl v tom věku už odkoukané. Počítám, že mě za tímto účelem založili rodiče nebo některá z babiček. O hlavu větší Dášu jsem pustil do sálu napřed, ale do řady jsem už vstupoval první, abych jí razil cestu. Byla to škola mé maminky. Když jsem se v tom věku náhodou dopustil nějakého společenského faux pas, v duchu jsem viděl její přísný pohled. Ale díky znalosti bontonu a zdvořilému vystupování jsem si v kině mezi dětmi a před Dášou připadal opravdu dospěle. Patrně jsem jí před začátkem promítání také něco dospělého říkal.

Začal film, ovšem já z něj moc neměl, protože jsem potají sledoval její reakce. Jestli se směje na stejných místech jako já, jestli tomu rozumí jako já a vůbec jestli má ráda Chaplinovy filmy jako já.

Asi jsem byl spokojen, protože jsem Dáše po kině navrhnul návštěvu Vlastivědného muzea, které jsem velmi dobře znal. Pracovala v něm totiž moje babička, odbornice přes habánskou keramiku. Věděl jsem vše o vycpaných zvířatech, pazourcích, kostrách, zkrátka těch několika vykopávkách, které tam měli vystavené ve vitrínách. Uměl jsem pronést zasvěcený výklad k expozici starých vojenských terčů z dob Marie Terezie. A hlavně mě znaly všechny kustodky. Hlásily se ke mně, když jsem se svou známostí vstupoval do prvních sálů. A o to mi šlo. Udělat dojem. Všechno se to dařilo. Jistě jsem svou slečnu všem představil, nabízel všem kolem větrové bonbony, jak se na vychovaného hocha sluší. A když jsme muzeum prošli, doprovodil jsem svou lásku domů.

Na dvorku u jejich činžáku si hrály malé děti, ty trochu starší se nám závistivě posmívaly, a my se s Dášou loučili. Díval jsem se nahoru do jejích očí, které mi splývaly s modrým nebem, až jsem se v nich úplně ztratil.