Médium

Je to s podivem, ale naše děti chodí rády na hřbitov. Chodí na něj poměrně často s mými rodiči, kteří těmto hodinovým výletům říkají orientační běh. V jejich případě je to nadsázka, na ty čtyři hroby trefí naprosto suverénně. Na rozdíl ode mne. Jednou jsem vedl děti na hřbitov já a vracel se s nimi zahanbeně domů. Tehdy rodiče vzali vše do svých rukou a naučili je na hroby chodit. Dnes jsou děti mými spolehlivými průvodci po hřbitově i za tmy.

Někdo si prý k hrobům svých blízkých chodí popovídat. Já to neumím. Naopak k těmto řídkým setkáním dochází nečekaně, předkové mě chodí navštěvovat výhradně neohlášení.

. . .

Svého dědečka Lea jsem nikdy nepoznal. Zemřel ve svých sedmdesáti letech, týden před svatbou mých rodičů, dva roky před mým narozením. Babička Růžena pak už nikoho neměla a bydlela s námi až do své smrti. Svého muže přežila o sedmadvacet let.

Oba měli německé školy. I proto si babička od začátku přála, abychom jí s bratrem říkali Oma. Když před námi mluvila o dědečkovi, vždycky to byl Opa Leo. Maminka tím nebyla nikdy příliš nadšená, přála si, abychom Růženě říkali babičko, ale ta si tvrdošíjně trvala na svém, a tak to maminka po nějakém čase diplomaticky vzdala. Otcovi rodiče pro nás s bratrem byli zkrátka Opa Leo a Oma Růžena. Někteří babiččini dlouholetí přátelé jí neřekli jinak než Rosl. Rosa se jmenovala doopravdy.

Opu Lea jsem nikdy nepoznal, přesto se čas od času setkáváme. Jeho náhlou přítomnost ve mně vídám v otcových očích. Něco se v nich v tu chvíli zaleskne a on pak vždy dodá, jako bych teď slyšel tatínka. Ne, vlastně říká, jako bych teď viděl tatínka, protože jeho hlas si už neumí vybavit. V době, kdy Opa zemřel, neměl otec ještě magnetofon a byl příliš mladý, nejmladší ze tří sourozenců. Dochovaly se jen dobové fotografie, a tak se otcovy vzpomínky na Lea odvíjejí trochu jako němý film. Obraz vidí docela jasně, ale chybí mu zvuk, kadence Opovy řeči, barva jeho hlasu. Pod filmem naskakují pouze titulky.

S Opou nás spojuje zvláštní druh humoru, kterému nikdo z našeho širšího okolí nerozumí. Je to jen mezi dědečkem, otcem a mnou. Humor, kterým skrze mne Opa Leo promlouvá, je bezděčný, situační a typické pro něj je, že nemá pointu a nedá se srozumitelně reprodukovat. Když jsem se o to někdy pokoušel, nikdo se nesmál. Už to tedy nedělám. Je to humor takřka privátní, baví většinou jen nás, kteří ho občas provozujeme. Všem ostatním se pak autor takového žertu jeví jako naprostý idiot. Je to fenomén, na němž nemám žádné zásluhy, není to tudíž nic, čím bych se mohl chlubit nebo zač bych se měl stydět. Jsem Opovým humorem ocejchován, postižen, a když to na mě přijde, nemohu prostě odolat. Zkrátka musím. I on toto postižení asi zdědil.

Mezi kousky, které v sobě nepatrně zrcadlí jeho humor, v tomto případě trochu bezděčný, patří jeho velení 46. divizi dělostřelectva rakousko-uherského mocnářství během první světové války. Uměl jezdit na koni, psát básně o hrůzách, které viděl, musel se umět srovnávat se smrtí vojáků, kteří byli mladí jako on, naučil se velet baterii, kterou mu na samém konci války svěřili, a rekognoskovat pozici nepřátelských armád. Věděl si rady, když se na italské frontě dostal do bezprostřední blízkosti bojového střetu na Monte Erio a jinde. Jako velitel dělostřelecké baterie se ale nenaučil to nejdůležitější: udávat správné parametry nezbytné k přesnému zásahu živého cíle. K tomu bylo zapotřebí vypočítat balistickou dráhu letu koule, což nutně znamenalo provést korekci podle síly a směru větru a brát v potaz polohu děl v horách. Byl humanitně založený a exaktní předměty mu dělaly vždy potíže. Udával tedy smyšlené údaje a nechal dělostřelectvo pálit jen tak, nazdařbůh. Koule létaly bůhvíkam a končily bůhvíkde. Tak pod jeho velením nikdo nikdy nezemřel.

Opu Lea jsem nikdy nepoznal. Na jeho tváři se prý těsně před dobře skrytou pointou objevil potměšilý výraz, jenž si schovával jen pro tuto výjimečnou situaci. To prý máme taky společné. V tu chvíli na mě otec pozná, že je Opa někde docela blízko. Nebo dokonce že už je tu s námi. Je to zvláštní pocit. A já jsem rád, že mohu být médiem takového setkání.