Marný souboj úspěšných

Na malém pódiu před orlojem stojí muž přiškrcený kravatou. Je to ten typ, kterému sedne jakýkoli oblek, brýle mu padnou a slunce se mu smýká po holé hlavě. Je babí léto, krásné sobotní dopoledne na Horním náměstí.

Kousek dál jakýsi folklórní soubor v krojích cosi zpívá, zpívá tak nahlas, že přiškrcený muž musí do mikrofonu mluvit stále hlasitěji, aby kolemstojící hlouček zaujal. Ale on je ten typ, kterému se to daří.

 Hlouček jde blíž k pódiu, lidí postupně přibývá. Čím je jich víc, tím hlasitěji chlap do mikrofonu hřímá. Má naučená gesta, mluví sebevědomě a plynule, jen občas se mu tikem zdeformuje tvář a ozve se zachrochtání. Není to k smíchu a nikdo se taky nesměje. Každý se dívá na chlapův marný souboj s vrozenou vadou. „Já jsem důkazem toho, že lze být úspěšný i přes zdravotní handicap!“ Je to ten typ, který umí udělat na lidi dojem.

 Už ho neposlouchám, stojím u dřevěného stánku s knihami. Lidi pijí burčák, kupují si pivo.

 Najednou se ke mně kdosi přimotá. „Prosím tě, udělej něco.“ Těsně pod pódiem stojí stará Cikánka, cosi nesrozumitelného na chlapa křičí, ale její hlas je slabý a ten s tikem si jí nevšímá. Je zaujat sám sebou a lidi pod ním jsou zaujati jím. A někteří starou Cikánkou, která se neúnavně čehosi na chlapovi dožaduje. Asi je opilá nebo jen potrhlá, bláznivá stará Cikánka.

 Jdu k ní, a moc se mi nechce, váhavě mířím jejím směrem. A když stojím docela blízko, slyším, jak křičí, „Ty lžeš, jdi pryč, ty jseš zlej chlap. Kdo ti dovolil dělat si z nás tady prdel?!“  

 „Pojďte, půjdem,“ říkám jí klidně, ale ona stojí a mě si nevšímá, hrozí pěstí tomu muži, co se mu o pleš smýká dopolední slunce. Nechce se mi na ni sahat, určitě trochu smrdí, určitě je cítit chlastem, určitě si nedá říct a bude na mě sprostá.

 Ale jednat se musí rychle, tak natáhnu paži a beru ji kolem ramen. A když to udělám, zvedne ke mně hlavu, je překvapená, stejně jako já jsem překvapený, otrhané šaty jí voní aviváží a kůže mýdlem, má přímý pohled a v ústech poslední zub, velkou spodní zažloutlou stoličku, která už dlouho nevydrží. Tím zubem na mě mrká, když začne znovu mluvit: „Kdo mu to dovolil, dělat si z nás prdel?!!“

 Zatím hlouček dole pod pódiem hltá každé slovo toho chlapa, a protože všichni chtějí být krásní a bohatí, kupují si od něj jeho knihu, knihu o úspěchu, kde to všechno je.

 Když beru Cikánku jemně za rameno, říkám jí, „pojďte, přece ty kecy nebudeme poslouchat“. Nevysmýkne se, jak čekám, naopak se uvolní, cítím to zřetelně, a jde tam, kam ji vedu, pryč od pódia. A když už si myslím, že půjde sama, sundám paži z jejího ramene. Ale znovu to do ní vjede, chce se vrátit zpátky, zpátky mezi lidi, kteří si nechávají podepsat tu zázračnou knihu. Opět jí pokládám ruku na rameno, znovu cítím, jak se podvoluje a přestává mluvit, jen se na mě dívá svým přímým pohledem a naprázdno zamrká svým jediným zubem. „My dva to nemáme zapotřebí,“ říkám a ona se na chvíli dokonce usměje.

 A tak jdeme spolu ještě pár kroků, jdeme ke Sloupu Nejsvětější Trojice, u něhož Cikánku opustím, u sloupu, který kdysi nechal za svoje postavit architekt Render jako dík za to, že přežil jednu z nejhorších morových epidemií, jež Olomouc postihla, a který se jeho postavení nedožil.