Nedá se říct, že bych vyhledával dílo Jiřího Davida. Ono si totiž vyhledává mě. A jak doufám, vyhledává si i spousty jiných. Autorovo dílo, minimálně to, které je určeno do veřejného prostoru, totiž vždycky vyvolává pozornost. Říká si o ni svou provokativností (za sebe dodávám, že provokativností milou, někdy až poetickou – viz někdejší Trnová koruna nad Rudolfinem či Srdce nad Hradem), říká si o ni svou aktuálností (společenskou a politickou), říká si o ni svým humorem (který samozřejmě nemusí být každému pochuti a ne každý mu musí rozumět).
Klíčová socha Jiřího Davidawww.klicovasocha.cz
A je tu ještě jedna rovina, pro kterou jsou mi Davidovy veřejné objekty blízké: vyjadřují jeho osobní, občanský postoj. Zažil jsem několik soukromých debat, při nichž jsem Jiřího Davida měl možnost sledovat jako pasivně přihlížející divák. A viděl jsem, a hlavně slyšel jeho vášnivé hádky, argumenty energicky pronášené pro či proti nějakému aktuálnímu dění. Jeho díla jsou upřímně míněným osobním komentářem.
To platí i pro jeho Klíčovou sochu, která má v sobě všechno to, o čem jsem právě mluvil: aktuálnost, provokativnost i humor, navíc je komentářem k dnešní situaci. Před jednadvaceti lety se všude zvonilo klíči, aby všichni ti mrzáci, všechny ty tupé hlavy už konečně odcupitaly a uvolnily místo těm nejlepším z nás. Tehdy jsme je považovali za elity a z dnešního pohledu to také elity byly. Zvláště když se podíváme, jací lidé usedali do vládních křesel za posledních minimálně deset let a jaké podivné figury si přiváděli s sebou (nakonec stačí letmý pohled na současnou hradní trojku). Dnes nám vládnou neelity. Koho by tehdy napadlo, že to bude mít takový sešup a že jedny mrzáky nahradí mrzáci noví. Koho by tehdy napadlo, že tento objekt vůbec vznikne a že na nás bude působit tak aktuálně a provokativně. Ještě že má v sobě Davidova Klíčová socha aspoň ten humor.
