Kafe, cigára a Bob Geldof

Vyhodil jsem levý blinkr, podřadil na dvojku, pak jsem dal pomalu nohu z plynu a nechal auto volně dojíždět na křižovatku. Když jsem se už blížil k semaforu, na kterém právě blikla červená, sešlápl jsem spojku, vyhodil kvalt a jemně jsem začal brzdit, až auto hladce a bez trhnutí zastavilo. Nikam jsem nespěchal.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Za mnou zastavovalo další auto. Řidič měl otevřené okno, ze kterého se zrovna vyvalil cigaretový kouř. Chlap za volantem zhluboka vdechoval nikotin, kouř chvíli převaloval na jazyku a vypouštěl jej ven. Já už v autě dlouhou dobu nekouřím ani při otevřeném okýnku. Vlastně už kouřím mnohem míň. A někdy vůbec ne.

Řidič znovu potáhnul z cigarety. Vypadalo to, jako by se jí chtěl zbavit dřív, než naskočí zelená. Začalo mi z toho příjemně šimrat v krku a na plicích. Mám rád ty stavy, kdy se nikotin dostane do krve a odtud do mozku, to člověk úplně fyzicky cítí, jak mu ten sval v hlavě začíná pracovat, jak v něm najednou začínají hbitě naskakovat myšlenky, jež se větví na všechny možné strany a jak z nich vyrůstá něco, co člověk nemůže mít stoprocentně pod kontrolou, jak jednotlivé nápady a spontánní obrazy spolu začínají obcovat, jak se vzájemně miliskují, jak se prostupují a některé pak unikají, nechají se unášet stoupajícím dýmem někam do prostoru, kde už na ně nelze dosáhnout, až některé úplně zmizí. Tyto stavy mám rád a když se dostaví, ocitám se v sedmém nebi. Chlap znovu natáhnul dým do mých plic.

Dnes už to tak nedělám, ale dřív jsem se na cestě do práce zastavil na rohu našeho muzea, nasadil jsem si sluchátka, pustil si do uší něco příjemného, vytáhnul z kapsy krabičku lehkých Marlborek, v druhé kapse mezi mnoha jinými věcmi jsem našmátral zapalovač, přiložil jej ke vzdálenému konci cigarety, rutinně si připálil, jak to často dělal ve filmech mladý Alain Delon, a vdechl jsem do sebe  první ranní dávku. A pak jsem už jen jako v klipu pozoroval cvrkot kolem. Lidi na tramvajové zastávce, náhodné kolemjdoucí, parkující auta, studenty vycházející z kavárny s papírovým kelímkem plným kávy, aby po ranním vstávání přišli dřív k sobě. To jsem měl rád.

Dnes už to nedělám. Nechybí mi to. Zase mám jiné rituály. Ale ten muž v autě ve mně roznítil příjemné vzpomínky na Vaňkovku a jak jsme tam v jedné z kaváren seděli proti sobě, Martino. Balila jsi nám oběma cigarety z fajnového tabáku Javanese, protože já jsem lemra a nikdy bych si takové cigáro ubalit neuměl. Zkoušel jsem to párkrát, ale nikdy z toho nic nebylo, jen trocha vysypaného tabáku se válelo na stolku v té naší muzejní kavárně, v tom našem Kaféčku, jak tomu tady každý říká.

Tam jsem tě potkal poprvé před několika lety. Už ani nevím, jak je to dlouho, i když by se to asi dalo spočítat. Od samého počátku jsi měla v sobě něco tajemného, ale bylo to příjemné, protože jsi byla veselá. Konečně se v té naší muzejní kavárně objevil za barem někdo, kvůli komu stojí zato chodit dávat si dvakrát za den piccolo s mlíkem, tak jak jsme si ho dávali teď ve Vaňkovce.

Sedíme proti sobě a jsme trochu nervózní, ale zároveň natěšení, protože za dvě hodiny máme odlétat do Londýna na krátký a neskutečný výlet, který nám nikdo z našich známých, co chodí za tebou na kafe, tak jako já, nevěří. Je možná náhoda, že máme letět spolu, ale já prostě nechtěl letět sám a nikdo, komu jsem říkal, neměl čas nebo peníze nebo obojí, anebo v tom byly ještě další důvody, po kterých jsem už nepátral. Karolina nemohla a neměla mi za zlé, že letíme spolu, protože v našem vztahu, mezi tebou a mnou, není nic milostného, což je osvobozující. Kývla jsi na nabídku letět se mnou a já ti byl za to vděčný, protože ve dvou se strach z létání přece jen snáší trochu líp. Ale kvůli tomu, co nás čeká, to stojí zato.

Letíme za Bobem Geldofem do jeho kanceláře v Chelsea. Za tím Bobem Geldofem, který v osmdesátých letech, a pak ještě několikrát později, pořádal charitativní koncerty Live AID pro hladovějící Afriku, za tím Bobem Geldofem, který se spolu s Bonem hlasitě angažuje proti chudobě a otravuje všechny nejmocnější politiky světa svými romantickými gesty, což je dobře, ale někdy je to na mě až příliš okázalé, než abych to obdivoval, za tím Bobem Geldofem, který hrál hlavní roli ve filmu Pink Floyd The Wall, z něhož jsem byl kdysi celý pryč, za tím Bobem Geldofem, kterému vezeš domácí hruškovici ve skleněné láhvi, již jsi vlastnoručně ozdobila koláží s nápisem Homemade Brandy. Bavíme se představou, jak mu flašku předáváš a jak si velký Bob hruškovici prohlíží a opatrně k ní přičichává, protože nic takového možná ještě v životě nepil, i když je to Ir. Říkáme si, jestli nám ji třeba nevrátí, protože dnes už je možná jenom na zeleném nebo černém čaji, tak jako všichni staří drsňáci, za které se rockeři považují, přestože jsou to většinou srágory, což bývá velmi smutné zjištění.

Sedíme proti sobě ve Vaňkovce a už za dvě hodiny budeme sedět v letadle. Mezitím nám ještě ubalíš pár cigaret, kterými tak trochu zaháníme stále sílící strach z blížícího se letu. Naštěstí mám s sebou lexaurin, který jsem si nezapomněl vzít, aby se mi to líp snášelo. Ty ještě z letiště voláš domů a loučíš se s rodinou, kdyby náhodou něco… Pak si ještě zapálíme před odbavovací halou a jdeme na to.

Ta úleva – sedět v autobuse, který nás už odváží do centra Londýna, do hotelu, který budeme muset teprve najít a doopravdy ho nakonec najdeme, i když to přece jen dá nějakou práci. Hodíme si věci do pokoje a ještě rychle na jedno pivo, než nám v jedenáct všude zavřou. Je začátek září a je teplo. Sedíme venku, ty zase balíš další várku fajnových cigaret, jsme plní úlevy, že to máme za sebou, ale teprve zítra nás čeká to, proč jsme vlastně dneska tady. Hodíme do sebe jedno pivo, tvoje první po několika letech, jak mi sama řekneš, a když nás zdvořile vyhodí, jdeme zpátky na hotel, zpátky do pokoje s balkonem, na kterém sedíme až do pozdní noci a mluvíme a mluvíme a ty se stále směješ, protože pivo, ta jedna třetinka, a ještě jedna navrch, udělaly svoje. Spíme na manželské posteli a je to ze začátku zvláštní pocit, protože kromě své ženy a své bývalé známosti z hluboké minulosti jsem s nikým na jedné manželské posteli nespal. Naštěstí je tu dost místa pro oba.

A ráno sedíme v přeplněném double-deckeru, kterým se snažíme dostat s předstihem do Chelsea, abychom to pohodlně našli. K naší smůle v metru dneska stávkují. Aspoň shora můžeme koukat na Londýn, i když o to nám teď ani tak nejde. V deset tam máme být. Když vystoupíme, jdeme ještě kus pěšky a po dvaceti minutách zjišťujeme, že ten nenápadný barák, před nímž stojí smradlavé popelnice, je ten, v němž se máme za chvíli s Geldofem sejít. Ještě si na pobřeží Temže naposledy zapálíme a jdeme na věc.

Rebecca je příjemná paní, to s ní jsem všechno domlouval přes e-mail, hned nás vede dál a my žasneme nad tím, jak je to všechno malé, pouhé dvě místnosti a tři milí lidi. Jen těžko se dá odhadnout, kdo z těch tří je majitel agentury, která kromě Geldofa zastupuje ještě například kuchaře Jamieho Olivera a spoustu dalších známých jmen světového šoubyznysu. „Bob tady bude za deset minut, uvíznul v zácpě,“ říká nám vyšší hubený muž. „Právě volal.“ Nevadí, říkáme si, aspoň vybalíme kameru a všechno nachystám. Tebe představuji jako asistentku.

Vzápětí za mnou někdo řekne, „Hello,“ a já automaticky odpovím Hello a ty řekneš Hello a všichni se tak hezky po anglicku pozdravíme. Geldof má na sobě tmavé brýle, přestože je venku polojasno a slunce v žádném případě neoslepuje. „Jen si něco vyřídíme,“ říká a opravdu se s vyšším mužem o něčem baví. Koukáme jeden na druhého, tak je to opravdu on, to je Bob a nedochází nám v tu chvíli úplně jasně, že by nám teď možná leckdo záviděl. Po chvíli nás Geldof zve do větší z obou místností, je opravdu velký a má na sobě fialové triko, což tě fascinuje. Sedá si do křesla, dává nohu přes nohu a ptá se, co po něm vlastně chceme. Aha, tak je to, říkám si, tak on se to dozví až teď, i když jsem pozvání k osobnímu setkání dostal od jeho agentky teprve před týdnem. Jde o pár slov pro Mikea McCartneyho, mladšího bratra Paula, má to být pro něj překvapení, budu ho mít v Praze, vysvětluju nesmělou angličtinou. S oběma bratry se Geldof důvěrně zná. „Kam si mám sednout,“ ptá se Bob, a já mu říkám, že tam, kde sedí, je to v pořádku. Začíná mluvit, točíme to na dvakrát a je z toho osm úžasných minut zajímavého monologu o tom, co bratři McCartneyovi znamenají pro hudbu a popkulturu vůbec. A není to tlachání, je to k věci a tam si začínáme uvědomovat, jak Geldof umí přesně pojmenovávat věci, pro která se obyčejně těžko hledají slova a je nám najednou naprosto jasné, co z něj dělá velkou osobnost.. Sleduji ho v hledáčku kamery, občas pohledem sklouznu na jeho tmavé sluneční brýle a znovu mi jde hlavou, jak je možné, že jsme tady, v jedné místnosti s člověkem, kterému se podařilo v osmdesátých letech něco naprosto výjimečného, což se mu daří vlastně dodnes.

Stojíš za mnou a celé to sleduješ. Teprve když dotočíme a já poděkuju a vypnu kameru, sundá si brýle. Hned je nám jasné, proč je měl celou dobu na sobě: pod očima má černé kruhy od únavy či nevyspání. Pak bereš do rukou svoji flašku hruškovice, svůj dárek, podáváš mu ji a vysvětluješ, co jsi mu to vlastně přivezla. Pak se na tebe podívá, zajiskří mu v očích a první otázka zní: „Jak se vám to podařilo převézt?“ „V kufru, v zavazadlovém prostoru,“ zní tvá lakonická odpověď, načež Bob neváhá a otevírá láhev. Nejprve si přičichne a pak si dá loka. Nezklamal, křičí to ve mně a směje se to v tobě, Geldof se napil tvé hruškovice a vypadá to, že mu upřímně chutná. Konečně opravdový rocker, který se nepřetvařuje. Opravdu pije, tak jak si to člověk představoval. Přece jen je to Ir.

Dlouho už nečekáme. Odcházíme, podáváme si ruce a ještě jedna fotka na konec, aby nám to věřili doma, v našem Kaféčku. Venku si sedáme do první kavárny, která nám přijde do cesty. Sedíme venku, ty zase ubalíš několik cigaret a dvě hodiny se máme o čem bavit.

Jak bylo dobře, že jsme tenkrát jeli spolu. Jak je dobře, že pokaždé, když otevřu dveře od naší muzejní kavárny, je tohle první, co mě při pohledu na tebe napadne. Máme společný zážitek, který nemá nikdo jiný, a i to piccolo s mlékem chutná u nás, v naší muzejní kavárně, stejně, jako to londýnské piccolo kousek od Geldofovy kanceláře kousek od Temže.