Pravděpodobně to znáte taky. Prožijete si něco, co v tu chvíli považujete za samozřejmost, za událost naprosto přirozenou a všední, jako je nabrat si ráno na lžičku míchaná vajíčka a usrknout kafe. Jenomže pak to skončí a po několika týdnech či měsících, neřku-li letech, si říkáte, to se přece nemohlo stát, to přece není možný, to se mi muselo jenom zdát. Ale nezdálo, fotografie mluví jasně a video záznam ještě jasněji. Někdo by řekl, že se mu splnil sen. Já bych to v tomto případě mohl říct také, ale neřeknu, protože mi to zní příliš pateticky.
Allen Ginsberg po čtení ve třídě 1. A na Slovanském gymnáziu v Olomouci vytvořil tuto kresbu Budhy, viz text. A ještě nutno podotknout, že dnes již škola funguje pod jiným vedením. Troufám si říct, že nesrovnatelně lepším.
Z někoho udělá legendu předčasná smrt jako ji udělala z Marylin Monroe, Kennedyho, jako ji udělala z Johna Lennona. Z někoho udělá legendu smrt bez přívlastku, když ho ke stáru zkosí jako pozdní sběr. Allen Ginsberg byl legendou už zaživa. A tak jsem jednoho prosincového večera třiadevadesátého roku kráčel po zasněžených ulicích Olomouce a hleděl přes okna a výlohy místních lokálů, jestli ho uvnitř nezahlédnu. Nezahlédnul. Ale kupodivu mi stačilo vědomí, že je někde blízko. Že zrovna nechodí po ulicích dalekého New Yorku, ale po dlažbě našeho města, po dlažbě našich ulic a kočičích hlavách našeho náměstí.
Až po jeho třetím, posledním autorském čtení v S-klubu jsem se odhodlal a prostřednictvím Josefa Jařaba, tehdejšího rektora Univerzity Palackého, který nám, studentům anglistiky ještě před devětaosmdesátým rokem na večerních neoficiálních seminářích přibližoval Ginsbergovu poezii, autora oslovil. Učil jsem tehdy na Slovanském gymnáziu a toho jsem využil. Allen Ginsberg pozvání do školy přijal hned, bez sebemenšího zaváhání.
Když jsem to další den s očima navrch hlavy oznamoval řediteli školy, řekl suše: „Děkuji vám za iniciativu, pane kolego.“ Následující den si mě zavolal a zeptal se mě, jestlipak vím, že pan Ginsberg je homosexuál a že bere drogy? Nevím už, co jsem odpověděl, každopádně Allen byl tehdy už hodně nemocný a za pověstí bouřliváka taky zaostával. Večer předtím jsme mu s dalšími čtyřmi kamarády v jednom z místních podniků nabídli jointa prvotřídních kvalit. Měl to být tehdy můj první joint v životě. Vzrušovala nás představa, že si ho budeme podávat, že pokoluje od úst k ústům, že společně skrze tabák a povznášející opiát nasajeme něco z jeho génia. Allen s díky odmítnul, kouří prý už jen v soukromí, aby nepobuřoval veřejnost a neprovokoval policii. Tak jsme mu špeka s pochopitelnou lítostí alespoň věnovali. Když jsme se s ním rozloučili a pokračovali po vlastní ose, kamarád Ondřej byl nápadně zamlklý. „Co je s tebou,“ ptali jsme se. Po dlouhé chvíli řekl: „Zval mě k sobě na noc.“ „A půjdeš?“ dobírali jsme si ho. Tak Allen Ginsberg v Ondřejovi na rozdíl od nás rozpoznal krasoducha. Alespoň v tomhle byl básník přes svůj věk stejný.
Třída byla narvaná, studenti seděli na zemi, stáli podél stěn, tísnili se dvě hodiny v malém prostoru obyčejné třídy. Většina z nich opustila odpolední vyučování nelegálně, protože chtěla autora Kvílení vidět na vlastní oči. Ředitel školy den předtím sice vyhlásil, že čtení se nesmí zúčastnit studenti z jiných tříd než 1. A, kde jsem byl třídní, nakonec se jich v té jedné učebně tlačilo něco přes stovku. Nikdo z vedení školy nepřišel. Když jsem je toho rána zval, zdvořile odmítli. Důvod? „Nemáme přijatelné společenské oblečení. „Ale Ginsberg chodí v teniskách,“ přesvědčoval jsem je. „Ne, děkujeme.“
Allen seděl před tabulí, vedle něj Mikuláš Pánek, který nejprve přečetl český překlad, pak už Ginsberg četl sám. Básně prokládal několika zhudebněnými básněmi Williama Blakea, které v jeho podání zněly v tom šedivém zimním odpoledni téměř mysticky. Za každou básní, za každým odzpívaným textem následoval nadšený potlesk a hlasité dupání, které bylo nejbouřlivější na závěr , kdy nás vyzval, abychom se přidali. Měli jsme zpívat poslední verš Blakeovy básně, který zněl „And all the hills echoed“. Za doprovodu Ginsbergova příručního harmonia zpívali všichni ten verš snad pět minut jako mantru, která přešla na úplný závěr v těžko popsatelné nadšení.
Čtení skončilo a začala se tvořit dlouhá fronta žadonící o autorův podpis. Dvě studentky 1. A k Allenovi po trpělivém čekání přistoupily s prosbou, zda by jako památku na to zimní odpoledne pro celou třídu něco nakreslil. A on to ochotně udělal. Zkušenou rukou vystřihl perokresbu Budhy a na okraj papíru dopsal verš: „Šedivý den v okně učebny, ale myšlenky na mladé hochy naplňují nebe.“
Setkat se s legendou tváří v tvář, podat jí ruku, ba dokonce smět s ní chvíli i mluvit, se podaří v životě jen zřídka a ještě málokomu. A když už k takovému setkání dojde, může to být doživotní zklamání. Naštěstí to nebyl případ Allena Ginsberga. Tedy až na toho jointa.
