Stojím na balkóně. Tady a v tuto noční hodinu to v těch nesnesitelných vedrech letošního léta ještě jde. Sem tam o mě zavadí příjemný vánek. A zase zmizí. Vedro je i teď, těsně před půlnocí. Na balkoně vlevo pode mnou ještě dokuřuje poslední cigaretu pan Szabó. My dva jsme v našem domě ještě vzhůru.
Přichází za mnou Šimon. Takže tři. Jeho bílé triko svítí do noci. Už mě dorostl. Přišel mi dát dobrou noc. Chvíli stojíme vedle sebe, koukáme mlčky na nebe. Před pár minutama nám nad barákem prolítnul meteor, říkám. Aha, na to syn. Jeho to neohromí, ví o tom všem tady kolem víc než já. Ukáže na Velký vůz. Vidíš tu prostřední, nejzářivější hvězdu, tati, ptá se. Vidím, říkám potichu. A nemluv tak nahlas, ať nevzbudíš holky, napomínám ho, a hned si vzpomenu na sebe v jeho věku, jak mě zaskočil můj vlastní hlas, s nímž jsem se učil zacházet ještě mnoho let poté, co mi zmužněl. A v telefonu si mě pletli s mým otcem. Šimon již ztišeným hlasem říká, kolik kolem ní vidíš hvězd? Dívám se na tu jednu, zatím nepozoruji nic, ale asi bych měl něco vidět. Snažím se soustředit a po chvíli zaregistruji jednu malou, slabě zářící hvězdu přímo nad tou v oji Velkého vozu. A pod ní druhou. Taky září slabě, ale je tam. A další hned vedle! Vidím tři, říkám. Tři?, podivuje se Šimon, tak to vidíš víc, než by jich tam mělo být. Podívám se znovu, koukám se dlouho, Šimon mi dopřává čas. A musím mu dát zapravdu. Třetí hvězda, kterou jsem ještě před chvílí viděl, zmizela. Jo, jsou tam kolem ní jen dvě. Správně, pousměje se dospívající kluk, to je totiž trojhvězdí, dodává. Takhle si Indiáni zkoušeli zrak. Když viděli tyhle dvě, měli oči v pořádku, řekl uspokojeně. Prošel jsem zkouškou. Běž už spát, říkám. Tak dobrou. Jeho krásně rostlé tělo mě obejme. Takhle jsem nevypadal, ani když jsem byl v jeho věku. Tak utíkej, říkám a Šimon mizí v předsíni.
Je pozdě. Po výpadovce kolem domu přejede pár aut. Ani nedělají velký rámus. Jen prosviští a je zase klid. Pan Szabó už dokouřil a taky zmizel. Opírám se o plechový okraj balkonu a koukám do tmy před sebou. Pás zeleného koberce se rozprostírá od našeho domu až k dalším dvěma cihlákům. Nemyslím vůbec na nic. Silnice na delší čas úplně osiřela, svítí jen lampy podél okrajů čtyřproudovky, a dole pode mnou ční ticho uvězněné mezi tři černé topoly, jež o mnoho metrů převyšují střechy našich domů. Tam, v tom Bermudském trojúhelníku samoty, leží zvláštní neklid, kvůli kterému nemůžu ještě spát. Není to trýzeň. Nenápadná vlna, která na svém hřbetě přináší odkudsi z hlubiny něco, co tam na dně muselo ležet bez povšimnutí už léta. A teď je to venku, příběhy vyskládané na břehu ticha. Žádné intimnosti. K těm jsem se ještě nepropsal. Stačí, že mám tady všechny, živé i mrtvé, pěkně pospolu. Jako kdysi.
