Hodina se Suzanne Vega

Je nebezpečné poznávat zblízka své idoly. Suzanne ovšem nebyla můj idol. Byla to takřka láska. Bylo mi sedmnáct nebo kolik a já se zálibně díval na obal jejího debutového alba SUZANNE VEGA. Byl jsem zamilován do její tváře, byl jsem zamilován do jejích textů, které jako by vyprávěly něco z mého vlastního života. A co víc: nesmírně mě vzrušoval její hlas. To, co s pubertálními dívkami a vdanými ženami dělá témbr Leonarda Cohena, to se mnou vyváděl hlas její. Měl v sobě něco z nedospělé dívky a něco ze zralé ženy, která už dobře ví to, co já teprve nesměle tušil. Obě tyto polohy byly v jejím hlase najednou.

Suzanne ve vídeňském klubu.Daniel Hrbek

Od té doby vydala několik dalších alb, včetně jejího Songs In Red And Grey, v němž zpívala nebývale otevřené písně o svém soukromém životě a pocitech ženy po rozvodu. A tou dobou jsem dostal příležitost udělat s ní ve Vídni pro jeden velmi čtený týdeník rozhovor. Přes jejího dlouhodobého basistu Mikea, který má slabost pro Čechy, jsem si s ní po e-mailu domluvil schůzku v lobby hotelu Four Seasons. V jednu odpoledne. Když jsme do hotelu přijeli, čekal na nás Mike s omluvou, že je vše jinak. Suzanne rozhovor udělá, ale o několik hodin později, protože má momentálně natáčení v televizní talk show. Navíc se změnilo místo koncertu. Ze sálu pro 1500 lidí se koncert přesunul do klubu pro 400, protože místní agentura podcenila propagaci (v celé Vídni nevisel jediný plakát). Abych to zkrátil, v pět hodin konečně přišla. Čekali jsme ji v zaplivaném klubu, kde to bylo cítit směsicí cigaretového kouře, marihuany a piva, podlaha nepříjemně lepila a všude byla strašlivá zima. Mike nás představil. Suzanne byla drobná. Z fotografií jsem měl vždy pocit, že musí mít tak k metru osmdesát. Stáli jsme v chodbě klubu proti sobě a zatímco jí Mike připomínal, kdo že vlastně jsem, s kamennou tváří a se slunečními brýlemi na očích pojídala tyčinky, jediné jídlo, které měla čas za celé odpoledne sníst.

Když Mike skončil, řekla suše: Máte dvacet minut. V tu chvíli jsem si vzpomněl na telefonát s redaktorem zmíněného týdeníku, který chtěl ode mě rozhovor na čtyři tiskové strany. Polil mě pot. Udělal jsem totiž zásadní školáckou chybu: neměl jsem připravené únikové otázky. Všechny dotazy byly osobní, protože mě zajímaly zdroje inspirace ke konkrétním textům. Navíc to byl můj první rozhovor v angličtině. A jí jsem nikdy neslyšel mluvit. Jen zpívat. Co když se mnou skončí dřív, než začnu, když uslyší mou angličtinu a moje koktání? Proč by měla se mnou ztrácet v takové situaci čas, říkal jsem si v duchu. A vzpomněl jsem si na to, že člověk by se neměl setkávat se svými idoly či platonickými láskami. Ale dál na takové úvahy nebyl čas, protože za dvacet minut měl být konec.

Rozhovor začal. Čekal jsem, jak bude reagovat ve chvíli, kdy se začnu vyptávat na okamžik, v němž se dozvěděla, že celou dobu žije s otčímem, kterého považovala za svého opravdového otce a podobné věci, jež se neříkají na potkání. Až do té chvíle jsem měl naivně zato, že ji znám, když její písně jsou, jako bych je napsal sám, kdybych to uměl. Najednou, v konfrontaci se studenou celebritou sedící proti mně, mi docházelo, že je všechno jinak. Pak se ale stalo něco, co dodnes považuju, pokud to tak můžu nazvat, za zázrak. Týkalo se to písně Marlene On the Wall, jejíž refrén tvoří jediný verš: I am changing. Měním se. Ten refrén byl pro mě vždy velmi silným místem, dotýkal se mě velmi živě na velmi bolestivém místě, byl zároveň refrénem, který mě z té bolesti vymršťoval jako prak do sfér, které slibovaly něco lepšího, šťastnějšího. Měním se. Byly doby, kdy jsem cítil, jak se měním já sám, jak jsem sám měněn zvláštní silou, kterou neumím pojmenovat, a přesto ta síla byla skutečná, téměř hmatatelná. A najednou jsem seděl proti autorce této mantry, která ji na albu zpívá s takovou přesvědčivostí, že se mi ježí chlupy na rukách i dnes. To jsem jí vyprávěl, dal jsem do toho všechnu energii, kterou jsem ze sebe uměl vyždímat. Bylo to vyznání, které jsem najednou říkal ne svému idolu, ale své platonické lásce. Nechtěl bych se v tu chvíli vidět, muselo to být směšné, ale ona mě pozorně poslouchala a nakonec vyslyšela, najednou to zajiskřilo i v jejích očích. Měl jsem pocit, že vím, nač myslí, a taky to tak asi bylo, protože když jsem začal větu, ona ji doplnila a zase naopak, bylo to, jako když si povídají staří známí, kteří o sebe ještě neztratili zájem, kteří si ani nemusejí nic říkat, kteří se ani nemusejí často vídat a přesto vědí, že dál zůstávají přáteli. V tuto chvíli se začalo něco, co bych mohl označit přátelstvím, i když tehdy bych si to ještě netroufnul takto pojmenovat. Po dvaceti minutách přišel zvukař a ohlásil, že musíme končit, nato Suzanne řekla, ano, už jdu, ale my mluvili dál, až přišel zvukař podruhé. A když přišel potřetí, byla za námi hodina. Ta hodina, kterou jsem potřeboval k rozhovoru na čtyři tiskové strany. A když jsem rozhovor doma přepisoval, zjistil jsem, že z jejích odpovědí nemusím vyhazovat téměř nic. Kruh se uzavřel před dvěma lety během mého týdenního pobytu v New Yorku, když mě Suzanne pozvala k sobě domů na večeři. Představila mi celou rodinu, dceru a druhého manžela, a než jsme zasedli k večeři, ukázala na starý plakát Marlene Dietrichové z písně Marlene On the Wall, té píseň s refrénem I am changing, a jen řekla: "Tak to je on. Vzpomínáš si?"