Dvě stejné otázky

Na oběd jsme chodili nejčastěji v tlupě, jen pánská jízda. Čekávali jsme na sebe před bílo-červeným zábradlím u školy, a když už tam byli skoro všichni, hned jsme vyrazili. Loudové měli smůlu, museli nás dohánět, pokud chtěli být při tom, jak vedeme zasvěcené řeči. Probírali jsme kdeco, hlavně holky, které nás zajímaly ze všeho nejvíc. A když jsme se nebavili o holkách, tak vždycky o něčem, co s nimi souviselo.

Občas jsme se loudali schválně, aby nás některé z nich předběhly a my se na ně mohli nalepit, pokřikovat na ně, vytahovat se před nimi a různě je škádlit. Někteří z kluků pokřikovali víc, my ostatní jsme se jen tak občas přidali, aby se neřeklo. Říkali jsme vole v každé větě a plivali si vzájemně pod nohy.

S příchodem jara si pár kluků z naší třídy oprášilo somradla. Připevnili si na ně placky s fotkami Jimmyho Hendrixe, Rolling Stones nebo Beatles, ke kterým přišli na střelnici u Berousků. Somradla si většinou ještě zdobili ručně psanými názvy kapel jako KISS, NAZARETH, LED ZEPPELIN, AC/DC, SUZI QUATRO, CITRON nebo OLYMPIC. K somradlům se nosili džínsová bunda, rifle, odrbané tenisky, nebo, to byla druhá varianta, tričko a upnuté kalhoty s modrými či červenými vodorovnými pruhy.

Spolužák Petr Kolář byl riflový typ. Školu bral s nadhledem a nějaká ta trojka ho nemohla rozhodit. Patřil k těm přemejšlivým ze třídy a rozhodně v něm byl skrytý jedničkář, jenom neměl ten patřičný zicflajš. A dvojky mu stačily.

Když jsem vyšel ze školy, stál Petr u zábradlí zády ke mně, ruce měl v kapsách a díval se přes ulici na dav holek, proudících z protější ekonomky. Když jsem k Petrovi došel, přimhouřil oči a zasvěceně pronesl: Teď bych si dal říct takovou zralou šestnáctku. Přikývnul jsem, jako že přesně vím, o čem je řeč, ale vůbec jsem netušil, co bych si s takovou zralou šestnáctkou vlastně počal. Tehdy se mi už zdávaly erotické sny, zvlášť jeden se mi vracel. Pár starších holek mě přivazuje před školou ke značce zákaz stání, svlékají mě donaha a svůdně se přede mnou vlní.

Zatímco jsme s Petrem pozorovali z povzdálí ten cvrkot, dorazili Pavel Žádník, dvojvaječná dvojčata Pavel a Petr Bělovští, Karel Skácel, Luděk Smyslil, Michal Robenek, Jarek Nezval a Libor Slavíček, který se však od nás vždy po pár minutách odpojil, protože jedl doma.

Do jídelny jsme chodili nejkratší cestou, napříč parkem. Po levé straně jsme míjeli kamennou sochu Boženy Němcové, které na hlavu kadili holubi. Za parkem jsme přešli silnici a pokračovali po chodníku k trati, za níž už začínala klidná čtvrť starých činžáků, honosnějších vil z přelomu století a funkcionalistických vilek. Hlavní trasa vedla ulicí Na Vozovce a když jsme minuli velký dům s oprýskanou žlutou omítkou, v jehož průčelí stály po obou stranách karyatidy potícího se dělníka při žni a mávající matky s malým děckem v náručí, bylo to už jen deset minut, než se zahne mezi novostavby do školní jídelny pavilonové školy na třídě Svornosti.

Na cestě z oběda nás pravidelně míjela spolužačka Radka. Byla o dvě hlavy vyšší než já a o dva centimetry vyšší než hokejový brankář, s kterým právě chodila. Byl to osmák z naší školy a měl z tréninků vypracované tělo. My byli šesťáci a každý z nás rostl a mohutněl po svém. Pokaždé, když nás míjeli, utrousila Radka výsměšně, vidíte, pánové, takhle se chová džentlmen. Nosil jí totiž aktovku, případně další tašky, které s sebou táhla ráno do školy. Ona nenesla nic, on byl obtěžkaný aktovkami a nejrůznějšími igelitkami, přitom ji ještě zkoušel držet za ruku. Přes ta zavazadla to moc nešlo, ale stejně se tvářil, že mu to takhle stačí. My jsme je vždycky nějak trefně okomentovali a Radka se pak naoko urazila.

Takhle jsme do jídelny a z jídelny chodili každý den, každý měsíc a další tři roky, stále stejnou cestou, která měla pokaždé tentýž průběh, měnilo se jen počasí a roční doba, ale jinak jsme stále říkali vole v každé větě a dál si vzájemně plivali pod nohy.

A jednou šly kolem nás cestou na oběd Hanka s Ivou, naše spolužačky, které nás většinou minuly, aniž bychom si jich výrazněji všimli. Na ně jsme nepořvávali, těm jsme nemotali hlavu. Ale jednou se něco stalo a Hanka zamotala hlavu mně. Jediný její pohled na začátku osmičky stačil k tomu, aby se mi od té chvíle cesta do jídelny vlekla, když nebyla právě v dohledu, když s Ivou nešly za námi, protože si buď zvolily druhou cestu podél tramvaje, nebo prostě vyšly dřív než my a já jsem nechtěl trhat partu, která si to kráčela ve svém obvyklém rytmu.

V půlce osmičky jsme vyjeli na náš poslední školní výlet, na tři dny do Vysokých Tater. Věděl jsem, že se musí něco stát, protože tohle je poslední opravdová příležitost, jak Hanku sbalit. Během posledního dne na horách jsem jí napsal dopis. Nebyl asi příliš dlouhý, ale zato jistě výstižný, dopis upřímný a zakončený naléhavou prosbou o odpověď.

Byl to poslední večer, večer po diskotéce, při níž jsme spolu ani jednou netancovali, protože ona si pro mě během dámské volenky nepřišla a já se na to při pánské necítil. Ten večer jsem tedy předal psaní Radce, která tou dobou už dávno nechodila s hokejovým brankářem, co jí nosil aktovku a další bagáž. Čekal jsem odpověď rychlou a jednoznačnou, ano – ne. Čekal jsem ji ještě týž večer, čekal jsem ji další den ráno, ale ani odpoledne jsem neměl žádnou odpověď od mé spojky. A spojka se mi vyhýbala, jak mohla, uhýbala mi pohledem, a když to nestihla, bylo vidět, jak je rudá.

V pokojích se již balilo a uklízelo, stál jsem zrovna na chodbě před pokojem, v němž tři dny pobývala Hanka a Radka s Ivou. Z našich chlapeckých pokojů byl občas slyšet zvuk prázdných lahví, jak se sypou ze dna již poloprázdných skříní, pak tlumené zmutované hlasy, dopité flašky mizely někde v batozích a kufrech. Po takové havárii se opatrně na škvíru pootevřely dveře dotyčného pokoje a z něj bázlivě vykoukla něčí hlava, jestli na chodbě nestraší duch naší třídní. Strašil jsem tam jen já a čekal, až někdo nevyjde z dívčího pokoje.

Konečně vyšla Iva. Zatáhnul jsem ji potichu za roh chodby. Tys to teda posral, řekla hned ta jemná Iva,  která mi v té době připomínala Marii Rottrovou v době jejího největšího rozpuku, když začínala zpívat s Plameňákama. Nevěřil jsem, že tohle vychází z jejích úst. Úplně jsem ztuhnul. Co jsem posral? Co jsem mohl posrat jedním dopisem? Jestli mě nechce, tak mě nechce, stejně s tím počítám, tak co? Iva se na mě podívala, její velké hnědé oči se mi na ní vždycky moc líbily, teď však měla v pohledu mírný despekt a z jejího hlasu bylo znát zklamání, což mě mátlo. Tak co se děje? Co asi, odsekla. Bylo vidět, že jí dochází trpělivost. Zaprvé, Hanka ti ani odpovědět nemůže, protožes jí ten vzkaz poslal po Radce. Aha, vzchopil jsem se, tak Hance vadí, že jsem jí to nedal osobně? Nebo že jsem jí to neřekl do očí? Iva se přihrbila a ještě víc přivřela oči. Pak se narovnala, vydechla a řekla, hele, tak už dost, já ti to řeknu teda narovinu. Radka tě miluje, je do tebe úplně hotová a ty po ní pošleš milostnej dopis Hance, která už rok chodí s jiným klukem. Iva se otočila a bez dalšího slova odešla do pokoje.

Když dveře zaklaply, opřel jsem se o zeď a civěl do oprýskaného stropu plného pavučin. Měl jsem v hlavě dočista vymeteno. Jak je možné, že jsem to na Hance nepoznal? Jak je možné, že jsem to na Radce nepoznal? Dvě stejné otázky. A já nevím. Ne, nejsem zoufalý. Jen zmatený. Konečně, skončilo to plichtou.

Tak nic. Půjdu se sbalit.