21. července 1828 si to po poli v Následovicích, ve vesnici mezi Hodonínem a Slavkovem u Brna, vykračoval muž.
Vykračoval? Byla bouřka a on nejspíš prchal před deštěm.
Napsal jsem muž? Bylo mu čtyřiadvacet. Byl to tedy kluk. Hoch. Jinoch. Mladík. Ale tehdy se umíralo dřív. Tak tedy možná mladý pán.
Doma na něj čekala dívka s krásným jménem Feigla. On se jmenoval Šimon Aschkenes.
Šimon a Feigla byli manželé.
21. července 1828 večer Šimon Feiglu nespatřil. Nevrátil se domů. Už nikdy. Zemřel na tom poli, přes které pravděpodobně v bouřce utíkal. Uhodil do něj blesk a ukončil tak předčasně jeho život.
Feigla, která v ten den marně čekala na svého muže, měla dva měsíce do porodu. Pod srdcem chovala jejich společné dítě. Dva měsíce se nevědělo, zda jej po zprávě o nešťastné Šimonově smrti donosí.
Donosila a narodil se chlapeček. Hoch. Kluk. A později mladý pán a muž jménem Šimon Aschkenes.
Díky oběma Šimonům, které od vzájemného setkání dělily pouhé dva měsíce, a díky mnoha dalším šťastným i nešťastným náhodám, tak mohla zdárně pokračovat jedna z rodinných větví, z níž pochází famílie mého otce a díky níž se posléze mohly odehrát situace a příběhy, z nichž některé jsou i v knížce Dvacet zářících drahokamů, která právě vychází s podporou blog.idnes.cz v nakladatelství Jaroslav Vacl.
