Dluh

Člověk by si měl každý den udělat aspoň jednu malou radost, řekla teta Lucy, když jsem na ni překvapeně zíral, že dnes odpoledne spolu půjdeme do kina. Byl totiž normální všední den. Do kina jsme jako malí kluci chodili s rodiči výhradně o víkendu, a to jen občas. Během pracovního týdne nebylo kdy, a tak nás s Danem ani nenapadlo, že by se mohlo jít na film třeba v úterý. A teď bylo úterý, Lucy mě vedla ze školy, a když mi prozradila, že ve tři dávají Vinnetoua, nemohl jsem tomu stále uvěřit.

Předtím jsme ještě zašli na zákusek, aby ta radost byla dvojnásobná. V cukrárně se Lucy znovu usmála, mrkla na mě a z kabelky vytáhla dva malé růžové lístky, jaké se prodávaly jenom v Lípě. Druhá lóže vpravo. Lóže v tom malém kině byly jenom vpravo a dvojka byla nejlepší. Místa na odpolední promítání se sháněla špatně, kino bylo vždycky narvané až do poslední řady na balkóně.

            V hledišti to jen syklo, když si v závěru Vinnetou s Old Shatterhandem odhodlaně nařízli svá předloktí, která se decentně obarvila krví, a vzápětí celé kino slastně vydechlo, když se ty dvě rány, ty dvě paže spojily v jednu jedinou na důkaz nezlomného přátelství. Všichni jsme v tu chvíli chtěli mít takového rudého bratra a toužili být stateční jako ten Old Shatterhand. Pak se po levé straně otevřely dvoje vypolstrované dveře, do stále potemnělého kina vniklo prudké světlo zvenčí a teta Lucy mě odváděla domů. Po cestě jsem jí plný zážitků převyprávěl ty nejnapínavější scény. Lucy byla trpělivá, neříkala, vždyť jsem seděla vedle tebe. Toho dne mi dopřála radost potřetí.

V biografu, v cukrárně a na její chalupě ve Zlatých Horách v Jeseníku, jsme spolu byli ještě mnohokrát a ještě mnohokrát jsme se drželi jejího hesla, které se postupně stávalo i mým heslem, jednou denně jednu malou radost.

 Lucy jsem začal rozumět, až jsem se sám začal dotýkat opravdového světa, a tím nemám na mysli třeba rozbitá kolena. Za jejím pohledem jsem vídal nepatrnou plachost a zvláštní smutek, který byl asi tehdy stejně jako dnes napájen ze stejných zdrojů. Ale to nevím jistě. To se jen domnívám. Byl jsem trochu její dítě, protože sama děti nikdy neměla, a byl jsem tak trochu její chlap, protože na ty opravdové měla v životě smůlu. Každá malá radost, kterou si pro sebe křehká a noblesní Lucy připravila, byla nepatrnou sebeobranou proti pocitu samoty, vratké opevnění na cizím území, krátké nadechnutí, neokázalý výraz pokory. Nikdy nemluvila o svých problémech, dokonce myslím, že ani před svým mladším bratrem, mým tatínkem, toho na sebe příliš neřekla. Bavili se spolu často o literatuře, která je pro oba dodnes velkou vášní. Když se jí sám občas zeptám, co se děje, protože vidím, že není ve své kůži, jenom řekne, to nic, to si sama musím... A co je u tebe novýho?

Před nedávnem jsme spolu seděli v kavárně, tentokrát jsem ji zval já. A zpočátku se tomu bránila. Připadalo jí to nepatřičné. Seděli jsme proti sobě a já se ptal na věci staré mnoho let. Ožily u toho stolu. Vlastně ne. Jak by mohly ožít, když jsou v ní stále živé. V jejím pohledu jsem u toho stolku najednou zahlédl tu jedenáctiletou Lucy, která se ukrývala za nemocniční postelí své maminky. Bylo to ve chvíli, kdy do pokoje, v němž ležely ještě další dvě židovky, vtrhli tři úředníci pražského gestapa, protože nevěřili, že ženy jsou opravdu nemocné. Taky že nebyly, doktor Bittmann si je vzal na vlastní triko, a na krátkou chvíli je ochránil před hrozícím transportem. Ta malá Lucy se ani nepohnula, strachy se krčila za pelestí odrbané postele. A neoddechla si příliš ani poté, co gestapáci odešli. Maminku měla přechodně v nemocnici, tatínka u výslechu na gestapu v Brně a už několik týdnů o něm neměli žádné zprávy. Její patnáctiletý bratr Jiří byl tou dobou na anglickém lyceu ve Zlíně a cestou do školy se chodil každý den dívat, jestli jméno jejich otce nenajde vyvěšené u trafiky na seznamu popravených.

Jakmile tehdy odešla Lucy z nemocnice, její maminka Růžena, má babička, napsala dopis. Loučila se v něm s každým ze svých tří dětí, loučila se se svým manželem, kterého mezitím gestapo pustilo s ironickým příslibem brzké popravy. Naštěstí dopis nemusela dát nikdy z ruky a nikomu o něm nikdy neřekla. Objevil se až v pozůstalosti. A můj tatínek ani Lucy ho nebyli s to na jeden zátah dočíst.

Jedenáctiletá Lucy bydlela po několik týdnů u příbuzných. Jednoho rána ucítila nutkání jít za svou starou babičkou a její rodinou. Bydleli chvíli za městem. Něco ji tam táhlo. Lucy musela jít pěšky a šla dlouho. Když dorazila na místo, právě se všichni balili. Chystali si jen to, co jim přikazoval úřední seznam. Byli návštěvou překvapení. Zaskočení. A při loučení se pevně a dlouze objali. Bylo to naposledy.

Dál už nebyl na vyprávění čas. A dál už ani vyprávět nechtěla.

Každý den jednu malou radost. Tím jsi do mě, Lucy, vložila jednou provždy svůj šém. Naučila jsi mě ho užívat. Jeho předností je, že se nedá zneužít. Dostal jsem ho od tebe darem. Od tebe, která ses k němu musela probolet. Tobě se stalo nutností, mně přepychem. Já si ho nemusel vyvzdorovat. Možná to teď zní banálně a možná je to úplně jinak, ale vždy když jsi pronesla tu větu, to tvé každý den jednu malou radost, cítil jsem vespod něco hlubšího, drásavého, co navenek vypadalo jako pousmání. Třeba to tak není, třeba to tak nikdy nebylo. Tak rád bych se pletl. Mám vůči tobě pocit dluhu, který se začal těmi dvěma růžovými lístky, dvěma vstupenkami do světa, v němž to pokaždé slastně vydechne, když se spojí dvě velké ruce, které k sobě slepí jedna krev a které se už nikdy nerozpojí.