S Václavem Havlem jsem se setkal jen několikrát, zato šlo vždy o velmi intenzivní a spíše neformální chvíle. Z takových mívám většinou obavy, protože člověk přichází nezřídka o iluze, které si o veřejně známých lidech dělá. Ale právě setkání s bývalým prezidentem patří k těm, kdy se má očekávání naplnila, ba je i předčila. V tom nejlepším slova smyslu.
After party po koncertu Suzanne Vega v Kongresovém centru 2009Phil Sullivan
Za všechny si dovolím vzpomínku na jedno říjnové ráno roku 2006. Snídaně v restauraci na Kampě, při níž se mají poprvé osobně setkat Václav Havel a Suzanne Vega. Písničkářka se na setkání připravuje již týdny dopředu, v každé volné chvíli si čte v Havlových esejích a často si v nich podtrhává. Místy působí jako pilná studentka filozofie těsně před zkouškou.
Sehrávám zde roli prostředníka. Představuji je navzájem. Václava Havla doprovází komorní svita jeho spolupracovníků. Doprovod Suzanne Vegy tvoří její čeští kamarádi. Nejmladší z účastníků je můj jedenáctiletý syn Šimon. Usedáme všichni ke stolu. Logicky proti sobě sedí oba hlavní aktéři. Já sedím vedle Suzanne Vegy a občas vypomáhám Václavu Havlovi s tlumočením v místech, kde si pan prezident není moc jistý. Vedle mě sedí Šimon. Všichni poslouchají rozbíhající se rozhovor. Suzanne se ptá, Václav Havel vysvětluje základní věci, které jsou nám všem ostatním jasné: společensko-politickou roli Charty 77 a její vliv na pád komunistického režimu. Uběhne asi patnáct minut. Šimon se ke mně naklání a šeptá mi do ucha: „Tati, mě to tady nebaví, můžu jít na průlezky?“ „ Jasně,“ říkám, „běž.“ Hřiště je součástí restaurace, bude na očích. Odbíhá, aniž by tomu kdokoli z přítomných věnoval větší pozornost. Rozhovor se ponořuje do hlubších a složitějších vrstev. Havel i Vega jsou plně ponořeni do vášnivé konverzace, všichni ostatní napjatě poslouchají. Když už se ze snídaně stává opravdový seminář politologie a filozofie, když se řeč pomalu stáčí na rockovou hudbu, která v minulých dobách u nás byla symbolem svobody, rozrazí se znenadání dveře. V nich stojí vyděšený číšník, který drží za ruku mého syna, zakrvaveného a oněmělého Šimona. Najednou je absolutní ticho. Pozornost všech se od důležitých témat přesune na jedenáctiletého kluka, z něhož stříká na všechny strany krev. Dítě, které nebrečí, jen v šoku zírá na nás všechny a na své zakrvavené šaty. Vypadá to strašlivě a ve mně by se krve nedořezal. Nestačím nic říct, jen se zmůžu na to, že si stoupnu a odstrčím židli, na které sedím. A v tom do zděšeného ticha promluví Václav Havel. Pomalu a trochu bezradně: „Nemělo by se tomu dítěti pomoct?“ Tak u stolu naproti mě seděl do této chvíle světově respektovaný státník a spisovatel, který se během okamžiku mění v zosobnění bezelstnosti a chvilkové bezradnosti.
Jen tak pro úplnost: nebylo to nic vážného, jen rozražená brada, na níž má syn do teď neznatelnou jizvu, která je připomínkou začátku krátkého, ale intenzivního přátelství mezi Václavem Havlem a Suzanne Vega.
A ještě na závěr: Jedna z prvních věcí, která se mi vybavila poté, co jsem se o úmrtí Václava Havla dozvěděl, byla tato: Ve Švandově divadle probíhá generálka jeho Žebrácké opery. Končí první půlka a nastává pauza. Havel, který se generálky účastní, přichází do kavárny. Na mě padne „povinnost“ dělat mu po dobu pauzy společnost, protože v herecké šatně probíhají připomínky a nikdo jiný není zrovna po ruce. Když vidí, že na stole přede mnou leží krabička cigaret, říká: „Klidně si zapalte.“ „Opravdu vám to nevadí,“ říkám. „Nevadí, klidně kuřte. Kdybych znal přesné datum své smrti, tak aspoň půl roku předtím zase začnu.“ Rychlá návštěva u Dalajlamy v Praze minulý týden naznačila, že Václav Havel svou blížící se smrt tušil. A třeba si předtím opravdu zapálil. Moc bych mu to přál.
