Cesta na Měsíc

Z našeho dětského pokoje to bylo do ložnice rodičů přes jeden pokoj. Byly to místnosti poměrně rozlehlé a každý z našich kamarádů nám je záviděl, protože znali jen život v paneláku. Bydleli jsme v činžovním domě z počátku dvacátého století, přímo uprostřed města. A jak si zpětně uvědomuji, nikdy jsme neříkali obývací pokoj nebo obývák. Když maminka servírovala svačinu, vždycky nařídila, běžte prostřít do prostředního pokoje. To proto, aby nám bylo jasné, že nebudeme jíst v našem dětském pokoji nebo v některém z dalších tří.

Měli jsme jich totiž celkem šest a k tomu poměrně velkou kuchyni, z které ještě vedly dveře na malý balkon, zavěšený ve druhém patře nad ponurým dvorkem, na němž se občas objevil nečekaně nějaký ten potkan; další dveře vedly z kuchyně do úzké podlouhlé místnůstky, kde se rodiče převlékali. Ta byla původně určená pro služku, ale tu my nikdy neměli, protože jejich doba byla dávno ta tam. Babička Růžena, tatínkova matka, obývala tři menší pokoje, v nichž měl kdysi dědeček Leo privátní advokátní kancelář, takže domů to měl přes jedny dveře. V padesátých letech mu komunisti odebrali licenci a dědeček byl nucen jít do předčasného důchodu. Ale byt nám už zůstal.

V každém z pokojů byly parkety a na nich velké koberce se střapci, které jsme po každém luxování museli s bratrem Danielem narovnávat velkým kartáčem. Maminka nás pak přišla zkontrolovat. Kdyby bylo na nás dvou, schovali bychom střapce pod okraj koberce, což jsme zvládali dvěma zručnými pohyby, ale matka na nich bazírovala, a tak jsme neměli na vybranou. I tak to ale byla lehká a vlastně fajnová práce, jež netrvala kdovíjak dlouho, a navíc byl výsledek velmi efektní. Střapce bylo možné načesávat rovně, tedy kolmo k okraji koberce, což jsme dělali nejčastěji, nebo jsme si dali záležet a načesávali je zešikma, podle toho, jak se nám chtělo nebo jak to mamince štymovalo zrovna nejvíc. Když o okraj koberce některý z nás při honičce zakopnul nebo když o něj zakopla návštěva, matka se hned zvedla a šla střapce upravit.

Parkety se dvakrát do roka musely čistit speciálními drátky, to dělával dlouhá léta tatínek. Jak jsme s Danielem povyrostli, byli jsme do této nevděčné práce zapojeni nekompromisně taky. Chuchvalce drobných drátků píchaly do prstů, protože se na ně muselo pořádně tlačit. Po drátkování zůstával na parketách jemný prášek, který se nejprve vysál, pak se teprve plocha podlahy potřela lešticí pastou. Musela se pečlivě roztírat viksákem, těžkým kusem železa, na jehož spodní stranu se připevnil hustý kartáč. Od desetikilogramového železa vedla dřevěná dlouhá násada, na jejímž konci nabíhaly tatínkovi svaly. Viksoval se kousek po kousku, stále sem a tam, dokud se parkety opravdu neleskly. Nechaly se pár hodin zaschnout, pak se celá podlaha znovu přeleštila, tentokrát už načisto, a nakonec se většina plochy pokoje přikryla opět koberci. Při této zdlouhavé proceduře otvírala maminka všechna okna dokořán, aby pokoj mohl zhluboka dýchat a my opatrně s ním.

Rodiče si na tu práci občas volali za úplatu údržbáře pana Drápelu, který za svůj život naleštil snad desítky kilometrů takových parket. Měl na to speciální elektrický stroj a práce byla nesrovnatelně rychlejší. Pan Drápela dělal na univerzitě příležitostně pedela při promocích. Netušili jsme tehdy s bratrem, co slovo pedel znamená, a vysvětlovali jsme si to po svém. Ale k panu Drápelovi nám příliš nesedělo. Byl to menší a mírně zaoblený pán s pleškou. Jeho oblíbeným úslovím bylo lakonické Až potom. To užíval zvlášť tehdy, když po něm jeho žena chtěla v domácnosti s něčím pomoct. Na každý její pracovní příkaz měl tutéž odpověď. Až potom. Rád o tom vyprávěl, v koutku úst měl vždycky zapálenou fajfku nacpanou Tarasem Bulbou, náustek od troubele mu za ta léta kouření řádně vybrousil zuby do ideálního tvaru, že mohl potahovat dým, aniž si dýmku musel přidržovat rukou. Úsloví Až potom jsme po panu Drápelovi s bratrem převzali, ale maminka byla asi ráznější žena než paní Drápelová, a tak jsme s tím nikdy moc nepochodili.

Většinu nábytku v prostředním pokoji rodiče postupně dědili po předcích, po tatínkově otci a tatínkových dvou strýcích a tetě a drobnosti po dalších příbuzných. Skříně, sekretář, komody, obrazy a obrázky, krásné čajové servisy, porcelán a podobné věci, ke kterým se rodiče chovali vždy s největší pokorou. I krb v rohu jsme v prostředním pokoji měli. Ten jsme ale nezdědili, ten tam byl odjakživa. V průběhu let se v něm přestalo topit dřevem a uhlím. Do jeho útrob nechal ještě dědeček Leo zavést plynové topení. U krbu stál ušák, po jeho levé straně na zdi visel bílý dřevěný stojan pro dvacet tatínkových dýmek, aromatický tabák Amphora, sirky, ťapťátko a čističe na fajfky. V ušáku sedával tatínek s knihou a občas se zapálenou dýmkou.

V noci se náš byt proměňoval v neprobádanou a zlověstnou krajinu. Zvlášť tehdy, když jsme zůstávali s Danielem jako malí sami doma. Když jsme usínali, pokaždé jsme slyšeli praskání parket a dřevěného nábytku, cizí kroky se procházely po bytě a oči vetřelců po nás házely horkokrevné pohledy. I přímo pod postelí na nás v té tmě číhala nebezpečná zrůda. Jít například na záchod znamenalo dát nejprve nohy co nejrychleji dolů, dotknout se holými chodidly podlahy a rychle prchat, aby nás ten pod postelí nestačil chytnout za kotníky. Pak rychle k vypínači, rozsvítit nejprve v pokoji, pak v tmavé předsíni, stejně rychle otevřít dveře od záchodu a přes nezvednuté prkýnko čurat jako o závod, a přitom se ohlížet, jestli za námi někdo nestojí. A stejnou hrůznou cestu absolvovat zpátky k posteli, do níž jsme skákali z několika metrů, aby nás ten kdosi pod ní nečapnul za nožičky.

Z našeho dětského pokoje to bylo do ložnice rodičů přes jeden pokoj. Za bílého dne nebyl problém tuto vzdálenost urazit za krátkou chvíli. Potmě to však byl výkon hodný Tarzana, Zora mstitele nebo Rychlých šípů. Ale jednou jsem se nebál ani potmě, protože mě děsil mnohem větší strašák, než který na mě mohl vyskočit zpoza kteréhokoli koutu. Byly to výčitky a lítost. Ve školce totiž za mnou toho dne přišel jeden z dočasných kamarádů, Roman Havlíček, který mi udělal vskutku smělou nabídku. Letět s ním další den raketou na Měsíc. Prozradil mi, že má jednu doma a že hledá parťáka, na něhož je spolehnutí a se kterým by mohl tuto dobrodružnou a poměrně nebezpečnou cestu podniknout. Jeho nabídka mě nadchla. Nejen proto, že mi tím vyjádřil nebývalou důvěru, ale hlavně pro samotnou cestu, pro cestu hlubokým a neprobádaným kosmem až na samotnou Lunu, na niž jsme se mohli dosud jen koukat. Hned jsem souhlasil. A nadšeně. Nic nebylo vzrušivější než pomyšlení, že další den využijeme nějaké nestřežené chvíle ve školce, na školním dvorku nastoupíme do rakety, navlékneme na sebe skafandry, zažehneme naplno motory a odstartujeme přímo do nekonečného vesmíru s cílem přistát na neobydlené pustině. Budeme jeho prvními obyvateli a dole na Zemi se o nás bude psát spousta článků, budou o nás vysílat pořad v televizi a vůbec budeme slavní. Ale hlavně konečně uvidíme, jak to tam vypadá. A až se nám bude chtít, vrátíme se zpátky domů a všem budeme vyprávět, co jsme tam viděli.

Ze školky jsem se toho dne vracel v povznesené náladě, ale teprve doma mi postupně docházelo, jaké oběti tato cesta obnáší. Nejistý návrat zpátky znamenal riziko, že už možná nikdy neuvidíme naše kamarády, že už se možná nikdy neshledáme s našimi rodiči, kterým jsme o našem zamýšleném výletu nesměli říct, protože by to znamenalo jisté ohrožení našich tajných plánů.

Už jsem ležel ve své posteli, Daniel dávno spal, i rodiče spali, jen já měl hlavu plnou výčitek a smutku a zoufalství. Věděl jsem, že tohle je moje poslední noc v našem krásném pokoji, že už nikdy nevyhlédnu z našeho okna na ulici a že tak, jako mohu dnes koukat na Měsíc, tak zítra se budu koukat dolů na naši planetu a hledat na ní místo, kde se asi nachází naše město, naše ulice, náš dům, mí uplakaní rodiče a truchlící bratříček. Začal jsem se třást a hrozně jsem si přál, aby se naše cesta nikdy neuskutečnila. Zkoušel jsem si představit, že ráno řeknu, Romane, já s tebou neletím, ale to nešlo, to bych byl zrádce a celé naše přátelství a Romanova důvěra ve mne by byly nadosmrti pohřbeny. Cestu nešlo odvolat, musel jsem si stát za svým rozhodnutím, ale bolest ve mně byla čím dál větší, až se stěží dala unést a já se rozplakal, pláč mnou třásl, celý pokoj se chvěl úzkostí, ani praskání parket, ty kroky mstivých vetřelců jsem neslyšel, polštář pod mou hlavou těžknul mými slzami, proud té slané vody sílil a byl čím dál silnější, až jsem se v něm začal topit. Ne, to nemůžu dopustit, alespoň rozloučit se musím, naposledy všechny obejmout, pořádně všechny stisknout, jak nejvíc budu umět, a tuto chvíli si pamatovat navěky, abych si ji mohl připomínat, až jako ztroskotanec uvíznu na tom bledém a studeném povrchu nevlídné měsíční krajiny, kde už nebude nikdo, než my dva, já a Roman Havlíček.

Vstal jsem z postele. Zpocený položil jsem nohy na zem, chvíli tak zůstal nehybně sedět, ať se mě ten pod postelí třeba chytne, jeho se teď nebojím, ztěžka jsem se zvedl a pomalu, velice pomalu šel na poslední cestu přes náš prostřední pokoj, kolem krbu s tatínkovými dýmkami, pomalu přes koberec s pečlivě upravenými střapci, vnímal jsem každý jednotlivý krok, jímž jsem se blížil k ložnici mých rodičů, kteří klidně pochrupávali v posteli u okna, kterým do ložnice proudilo tlumeně světlo z ulice a světlo hvězd a teď jistě i světlo nenáviděného Měsíce. Konečně jsem stál u jejich postele, díval jsem se na své rodiče, kteří o mně neměli tušení, jež netížilo nic, a proto teď tak klidně oddychovali. Díval jsem se na ně, pláč mě už naprosto ovládnul, už jsem naříkal nahlas, až sebou náhle oba dva prudce trhli. , oba najednou se posadili a koukali se vystrašeně na mě, co se ti stalo, co se děje? Nezmohl jsem se na nic, dál jsem stál a plakal a plakal, pyžamo už celé promočené. Maminka ke mně přiskočila, vzala mě do náručí a stále dokola se ptala, co ti je, Davídku, co ti je, bolí tě něco, tak mluv?! Přitiskl jsem se k ní, jak nejvíc to šlo, jak nejvíc jsem uměl, cítil jsem její teplé tělo a její měkké prsy, krásně voněla, maminka vždycky krásně voněla, slyšel jsem její dech, slyšel jsem její srdce a nořil se do ní, slyšel jsem, jak jí kručí v žaludku, slyšel jsem v jejích útrobách podivné zvuky, které ke mně přicházely jako ze vzdáleného vesmíru, ale tento vesmír byl doopravdy můj, vřelý a přítulný, ne studený jako ten, kam budu muset ráno letět raketou Romana Havlíčka. Toužil jsem být tam, odkud jsem před lety přišel, toužil jsem být opět v ní, v jejím těle a nechtěl jsem z něj už nikdy ven. Proboha, Davídku, tak už mi řekni, co se stalo? Maminka rozsvítila stolní lampu, hladila mě po hlavě a já ze sebe začal soukat, když já už vás nikdy neuvidím, už vás nikdy neuvidím, opakoval jsem ta slova dokola, už nikdy, maminko, už nikdy, tatínku, zítra letíme na Měsíc a už se asi nikdy nevrátím. I tatínek se na mě celou dobu díval. Přes den nosil brýle, v brýlích vypadal laskavěji než bez nich, teď je neměl a vypadal přísně, ale jeho pohled byl jen polekaný, vyděšený a po mých slovech se usmál a maminka řekla, neboj, vždyť ty zítra nikam nepoletíš, ten Roman žádnou raketu nemá, zítra půjdeš hezky do školky a já si pro tebe jako vždycky přijdu, tím si jsem jistá. Pak sáhla pod polštář, vytáhla kapesník, dala mi ho k nosu a řekla, teď se vysmrkej a běž klidně spát a už se neboj.

Najednou bylo všechno krásné, všechno se rozzářilo, úlevou jsem zářil i já, ano, určitě je to tak, Roman žádnou raketu nemá a zítra to bude stejné jako dnes a vysílením jsem usnul v posteli mezi tatínkem a maminkou.

Další den přišel Roman do školky, dělal jakoby nic, o raketě nepadlo jediné slovo, už nikdy pak o ní nemluvil a já mu ji nepřipomínal. Věděl jsem, že se ten Měsíc bez nás obejde, že je nejlepší nechat ho zářit z noční oblohy, nechat jej zářit z té výšky do našich dětských oken.