Café Dolce Vita
Už téměř sedm let po sedm dní v týdnu si v zázemí pro personál odkládám kabelku, věším kabát, pečlivě k sobě rovnám černé kozačky nebo tenisky nebo sandály a nazouvám si pohodlné botky s plochou podrážkou. Pak zapínám presovač. Než se vyhřeje na správnou teplotu, sundám ze všech třinácti stolků tonetky, pečlivě je srovnám, a když jsem hotová, uvařím si vytoužené kafe. Pikolo s našlehaným mlíkem bez cukru. To bývá půl deváté. A pak to přijde. Hrnek si odnesu ke stolku vedle baru, z krabičky vytáhnu galuázku, zapálím si a vydechnu první doušek kouře. Vždycky je to tak. Už téměř sedm let po sedm dní v týdnu.
Dnes ale kouřím vlastní smotky. Do papírku vložím hrstku tabáku, toho fajnového, co po něm tak hezky voní prsty a který nedělá žluté fleky na kůži. Vždycky musím strčit nos až do sáčku. Pak sáček odložím, papírek s tabákem napnu a pomalu a pečlivě ho začínám rolovat. Když už mám úhlednou roličku, olíznu okraj papírku a dílko dokonám. Všichni, co sem za mnou chodí, obdivují, jaká umím dělat tenká cigárka. A nejvíc na mně může oči nechat Martin, který sem přichází kolem desáté. Neumí si sám ubalit, a tak vždycky řekne, Kristýno, prosím tě, ubal mi jednu. A já mu jednu ubalím, protože on je vážně nemehlo. Ruce se mu u toho třásly, když to jednou přede mnou zkoušel. Tabák mu padal na stůl i pod něj. Nemohla jsem se na to dívat, smála jsem se a řekla jsem, ukaž, pár ti jich nadělám, protože za chvíli tady bude frmol a nebudu mít čas. Tak mu motám cigárka každý den. To si pak spolu sedneme sem, k našemu stolku, který je vždycky reservé pro mě a pro ty, kteří za mnou přijdou. Zapálíme si a posíláme kouř ke stropu.
Ale teď jsem tu ještě sama. Dívám se velkým oknem zimní zahrady na terasu, na osm dalších stolů, které jsem včera večer, co odešli poslední hosti, rozestavěla po terase, aby se na jejich mramorovou plochu potichu snášel sníh.
V druhém plánu dnešního ranně zimního obrazu za sklem zimní zahrady se pod šedivým nebem táhne předhůří Jeseníků. Najednou neexistuje tady, je pouze tam. Z neklidných kopců stoupá kouřový signál mé cigarety. Při tom pohledu úplně přestávám vnímat vlastní ruce.
A pak ze mě nečekaně vyjede hluboký povzdech. Dělávám to často, téměř automaticky, aniž k tomu mám důvod. Občas to Martin okomentuje slovy, ty ucházíš? Vždycky mě to překvapí. Nevím, že vzdychám. Ale teď se nemusím žinýrovat. Můžu si vzdychat, jak chci, i když k tomu nemám žádný rozumný důvod. Jsem spokojená. Usrkávám teplou kávu. Každé ráno jsem první host, kterého s láskou obsloužím. Už téměř sedm let po sedm dní v týdnu.
Když dopiju kafe a udusám cigaretu, odnesu šálek do dřezu, pustím vodu a hned ho umyju. Nemám ráda, když se mi tady kupí nádobí. Pak si kolem pasu uvážu zástěru a vyjdu na terasu, zamířím si to až na nejvzdálenější konec k zábradlí. Opřu se o něj a dívám se zpátky nad střechu kavárny, na věže kostela Panny Marie Sněžné. Slyším šumy lidských hlasů a dunivé zvuky tramvají.
Odpoledne je tu frmol. Voní tu vánoční punč a už není kam si sednout. V krátké pauze, než si objednají u třináctky, je čas píchnout se do prstu, rozplakat jej kapkou krve, nanést ji na proužek v glukometru a zjistit, jak je ta slza právě sladká. Co mi zjistili cukrovku, nabízím nekompromisně ty svoje sladkosti, vehementně je vnucuju svým kunčaftům, jako by na tom závisel můj život, svoje hosty lákám a vábím na ty nejjemnější chutě našich specialit, které nedostanou nikde jinde, jen tady u mě, u zoufalé diabetičky, ano, tak by se tomu tady mohlo začít říkat. Roznáším ty neonové pamlsky na talířcích, které vždy jemně cinknou o mramorovou desku, o mramorové letiště, na které měkce přistávají létající talíře mé nesnesitelné vášně, snáším všechny ty šlehačkové dortíky, jako by to bylo moje vlastní tělo a moje vlastní krev, nabízím hostům sebe samu, jako bych byla nějaká prostitutka, děvka, rozporcovaná na malé kousky, na ty nejjemnější plátky vlastního křehkého masa. A pak jen z dálky a s rozkoší sleduju, jak mnou projíždějí vidličky hostů, jak mě mají plnou pusu, jak mě žvýkají, jak jim ještě chvíli ulpívám na jazyku a na rudých rtech, jak se jim drobím do klína, jak mě polykají, jak se propadám jejich jícnem rovnou do žaludku a pak pronikám pomalu do střev, až mě nakonec vyserou, mě, krémově vláčnou a hebkou Kristlu. Tak každý den procházím tímto očistcem, nabízím sladké, kterého se už nikdy nesmím dotknout. Poznala jsem tu rozkoš, doopravdy ji prožívala mnoho let, než jsem se té vášně musela vzdát, než mi ji proti mé vůli náhle odepřelo vlastní tělo.
Na tričko jsem si dala zepředu vytisknout nápis „JSEM VOLNÁ“, na záda pak „INFORMACE U OBSLUHY“, ale žádný chlap se na to ještě nechytil. Berou to jako vtip. Každý jejich pobavený pohled mě bolí, jako kdybych bosky chodila po skleněných střepech, které mi vjíždějí chodidly do masa a vytlačují z něj tu moji marcipánovou krev.
Nikdo se na to ještě nechytil. Kromě Martina. To umím být pěkně ostrá. Kurva, Martine, řeknu a on sebou trhne a plaše se na mě usměje a mě to hned odzbrojí. Martínku, řeknu už klidnějším hlasem a nemůžu pokračovat. Jsi můj, přestože nepatříme k sobě a nikdy nebudeme, protože já nechci. A vidím, že se v jeho očích krčí můj křik, moje hulvátství, moje nestálost a moje nejistota. Jeho plachý pohled, to jsem já, udiveně zírám sama na sebe, zírám do svých vlastních očí a za to ho teď nenávidím. Nenávidím Martina. Nenávidím ho v tu chvíli tak moc, až mě to vyleká a začnu brečet. A když mi položí ruku na rameno a potom na tvář, už je to zase jenom on. Promiň, řeknu.
Jak všichni odejdou, každý za svým, a my tu zůstaneme sami, pustíme muziku. Jen kytara v rytmu salsy. Po chvíli se přidává tahací harmonika, po ní basa a bicí a já se vznáším mezi stolky, tancuji s podnosy mezi nepřítomnými štamgasty, a když snesu poslední smyšlené objednávky, vylítnou mi náhle ruce nad hlavu, jako by nebyly ani moje, máchám s nimi ve vzduchu, a lískám dlaněmi ty neexistující hosty po hlavách, chvěju se celým tělem a zběsile dupu do smyslného rytmu a na chvíli jsem šťastná, že jsme si tak pěkně zbyli.
David Hrbek
Až budu umírat...
Už jsem sem dlouho nedal žádný ty rýmovačky, tak sem přikládám takový krátký sumář z toho, co se tak mimochodem urodilo.
David Hrbek
Dokud byla ještě žhavá, kul to v ní.
Pár rýmovaček za poslední dva týdny. Já vím, že je to na perex a sledovanost dost slabý, není tady žádnej Klaus, žádnej Zeman, žádná předávačka metálů, žádnej Putin, žádná ebola. No ale kdyby někdo chtěl nahlídnout, tak tady nabízím něco zase já na sobotní večer.
David Hrbek
Vymluvil se, že si jde koupiti kouření, ale více nepřišel.
Toto je autentická slohová práce školačky Lidmily Novotné z roku 1926, která dnes už asi nežije. Chodila tehdy do druhé třídy obecné školy v Benecku. Dědeček mé ženy, který ji učil, si sešity se slohovkami svých žáků nechal na památku a dnes jsme si na tuto práci nějak vzpomněli a vyhrabali z krabice. Stojí to za přečtení, je to moc dojemný.
David Hrbek
Suzanne Vega: S písní Caramel jsem narazila u svého prvního muže
Se Suzanne Vega se dělají rozhovory poměrně snadno. Na jedné straně je to výsostný profesionál, na straně druhé se nebojí překročit svou roli a trochu víc se otevřít. Následující interview, které vzniklo pro Magazín Hospodářských novin, je třetí v řadě, které jsme spolu vedli a kterým jsme se pokusili na předchozí dvě navázat.
David Hrbek
S Lenkou pod markýzou
Každé ráno začínám v Café Palác. To je taková příjemná kavárna v Olomouci. Ona je příjemná hlavně kvůli servírce Lence. Minulý týden tam zase tak přijdu, sednu si na zahrádku pod markýzu a Lenka už automaticky přináší espresso s mlíkem.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce
Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...
Tuleja publikoval i v pochybných vědeckých časopisech, nyní žádá o stažení článků
Kandidát TOP 09 na ministra pro vědu Pavel Tuleja požádal Slezskou univerzitu, aby stáhla z jeho...
Poslanci mají jednat o zákoníku práce, ANO chce zabránit výpovědi bez důvodu
Přímý přenos Poslanci mají začít projednávat úpravu zvyšování minimální mzdy. Novela zákoníku práce předpokládá...
V Polsku zatkli šestnáctiletého mladíka kvůli útoku na varšavskou synagogu
Polská policie zadržela šestnáctiletého mladíka, kterého podezírá z útoku na synagogu Nožykowých ve...
SPOLU paroduje heslo ANO a spojuje ho s Ruskem, premiér Fiala to hájí
V kampani před volbami do Evropského parlamentu vsadila koalice SPOLU i na antikampaň. Na sociální...
Prodej, Domy Na klíč, 132,3 m2
Liberec
4 499 000 Kč
- Počet článků 121
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2089x
www.facebook.com/davidhrbek
Více informací na www.davidhrbek.cz