Draho, ukaž dělohu, volával z okna v přízemí na mou maminku babiččin soused, který byl mišuge. Za slunečních dnů vysedával hodiny v okně svého bytu, opíral se lokty o malý polštář a pořvával na lidi, co procházeli kolem, pořvával na ně všechno možné strašlivým mečivým hlasem, jen na moji maminku vždy a stále, Draho, ukaž dělohu. Já se ho bál, vytrhl jsem se pokaždé matce a utíkal zvonit na babičku, aby nás co nejrychleji pustila do domu. Jeho skřípající hlas vyřvával jediné přání, přání tak urputné, že mu křivilo obličej a zraňovalo jeho bezzubé a uslintané dásně. Ale no tak, Mirečku, až příště, volávala na něj z balkonu ve třetím patře babička a házela nám klíče.
Neboj se ho, on ti nic neudělá, říkala mi vždycky, on je chudák. Mohlo mu být dvacet stejně jako padesát, u těchto lidí se to nepozná, ale já v tom tehdy neviděl rozdíl. Dvacet nebo padesát. Měl tmavé zapadlé oči a byl celý snědý, snědá byla jeho strnulost vrostlá někdy až do parapetu. A na konci dne, když jsme se vraceli z návštěvy a soumrak stékal po Mirečkově zavřeném okně, temném a ztichlém, otáčel jsem se a hledal v něm jeho prázdnou tvář, která ožívala, jen když se objevila moje maminka. Ale večer za ní jeho tvář už nikdy nebyla, jen bílá záclona a tmavý byt.
Ten pohled do ztemnělého okna mi přinášel úlevu, ale i trochu úzkosti, bylo mi stydno, že ubližuji někomu tím, že mám z něho strach. A tak příště, když jsme se s maminkou opět blížili k Mirečkovu oknu, kráčel jsem vedle ní odhodlaně a byl připravený, že to vydržím, že se na Mirečka dokonce usměju, i když mi bylo protivné, že matce říkal Draho, protože to směli jenom tatínek s babičkou.
Držel jsem se matky pevně za ruku, společně jsme se blížili k domu a já dostával strach, že to opět nezvládnu. A když už jsem zřetelně viděl tu zívající tlamu okna v přízemí, uvědomil jsem si s úlevou, ale i s trochou zklamání, že je prázdná, že z ní tentokrát to nestoudné pokřikování neuslyším. Babička nám hodila z balkonu klíče a my jsme stoupali po schodech do třetího patra.
Když jsme vešli dovnitř, řekla babička, pojďte dál, máme návštěvu. Vešli jsme dovnitř, za dveřmi si zuli boty a šli dlouhou úzkou předsíní až k přivřeným dveřím od pokoje. Maminka šla napřed, já šel za ní.
U jídelního stolu seděl Mireček. Pohled do jeho tváře mě opět vyděsil, teď jsme se na sebe dívali z pouhého metru, pouhé dvě dospělé natažené paže dělily nás od sebe. Z jeho očí na mě zíraly dvě velké černé díry, zornice splývaly s duhovkami, a z uslintaných úst se začal drát ten známý refrén jeho milostného blouznění. Stále ještě seděl na své židli, ale v nohách mu už začínalo cukat, a z lustru nad jeho hlavou se v mírném průvanu posměšně pohupovala žlutá mucholapka s přilepenými masařkami a nočním hmyzem. Přitiskl jsem se křečovitě k mamince, pevně jsem se držel její ruky, ještě jsem nebyl schopen ze sebe vyloudit jediný zvuk, jedinou hlásku, natož jedno srozumitelné slovo. Když Mireček viděl, jak se tisknu k matce, vstal ze židle a udělal první krok směrem ke mně, podivně s sebou trhal a já už věděl, že mě před ním nikdo neubrání.
Vytrhl jsem se a utíkal k opačné straně stolu. Mireček za mnou, asi to bral jako hru, snažil se mě dohnat, a to už jsem křičel, prchal jsem před ním a on mě honil. Byl rychlý, rychlejší než já. Schoval jsem se pod stůl. Viděl jsem jeho nohy, jeho kostkované papuče s přezkou, pak už kolena a stehna v modrých teplácích, pak jeho velké černé díry, v nichž to hrozivě jiskřilo, a bezzubé dásně, z nichž vycházel mečivý zvuk. Viděl jsem jeho dlouhou rukou, šmátrala po mně, ucítil jsem pevný stisk na kotníku, stisk, z něhož se nedalo vyvléct. Chytil jsem se jednou rukou nohy stolu a konečně křičel, křičel jsem, jak nejhlasitěji jsem uměl, ale nebylo to nic platné, Mirečkův stisk jsem už cítil pod kolenem, přitahoval si mě k sobě a se mnou celý stůl, protože jsem se stále držel té jedné nohy. A to už jsem slyšel, jak babička důrazně říká, Mirku, nechej toho, slyšíš, nechej toho, nebo půjdeš domů a sem už tě nikdy nepustím. Stisk náhle povolil a já jsem zůstal nehybně ležet na zemi a vzlykal.
Babička odváděla Mirečka na jeho židli, a přitom mi říkala, neboj se, vylez, on je hodnej, nikomu by neublížil. Vylezl jsem zpod stolu, schoval se za maminku a díval se rozechvěle do země, neodvažoval jsem se mu podívat do očí. Chtěl jsem jít pryč, chtěl jsem utéct a už ho nikdy nevidět, cítil jsem to jako zradu, protože dnes, právě dnes jsem se chtěl na něho usmát a usmířit se tak sám se sebou, se svým studem, se svým strachem, s vlastní vinou.
Maminka mě vysadila na babiččin sekretář, abych byl co nejdál od něj, vysadila mne hned vedle kameninové busty malého chlapečka, která tam stávala odjakživa. Mírně nakloněná hlavička se z té výšky na všechny usmívala. Měl jsem z busty vždycky divný pocit. I teď, když jsem seděl nahoře hned vedle ní. Hladil jsem chlapečka po kameninové hlavě. Tahle nebyla živá a oči měla odvrácené ode mne. Hladil jsem bustu bezděčně, instinktivně, a možná jsem si dokonce přál, aby pod křečovitými doteky mých prstů oživla a dosud němými ústy promluvila a nahlas řekla, vždyť on není tak špatnej.
