„On by nebyl vůbec žádný problém udělat o sedmdesát miliard korun nižší
výdaje. Otázka je, proč bychom to dělali," řekl Jiří Paroubek v roce 2006 na Primě. Jak by to vypadalo, kdyby
byli politici zodpovědní? Podívejte se na to, jak by se dnes vyvíjel dluh.
V roce 1995 činil veřejný dluh necelých 15 procent HDP. Ve světě velice podprůměrná hodnota. Aby taky ne, když naše ekonomika (znovu) fungovala jen pár let. Dnes se blížíme 35 procentům, v absolutní hodnotě 1,26 bilionu korun, čili 1 260 000 000 000 Kč. Za tuto částku bychom mohli pozvat každého člověka na této planetě na dva slušné obědy…
Dluh roste každou vteřinu o více než 6 tisíc korun…
Nyní si představme, jak by to vypadalo, kdybychom žili v keynesiánském světě (podle jména známého ekonoma Keynese), ve kterém se v době ekonomického růstu tvoří přebytky rozpočtů a v době recese se tvoří deficity.
Například si určeme, že při 2 procentním růstu ekonomiky, dosahujeme vyrovnaných rozpočtů. Pokud ekonomika roste rychleji, dosahujeme přebytku, pokud pomaleji (popř. jsme v recesi), tvoříme deficity.
Jak vidíme na prvním grafu, tak nejhorší situace byla v roce 2006, na konci vlády ČSSD, kdy jsme dosáhli růstu ekonomiky 6,8 procenta a přitom deficitu 3 procenta. Často socialisté argumentují: podívejte, jak jsme nakopli ekonomiku. K tomu dvě poznámky:
· přehřívání ekonomiky je stejně nebezpečné jako recese
· česká ekonomika je extrémně otevřená, a pokud roste, tak jen když roste světová ekonomika
Právě „očištěný“ deficit ukazuje, jak dobře daná vláda hospodaří. Nepomáhá jí ekonomický růst (který stejně sama výrazně neovlivní) a naopak jí neškodí probíhající recese.
A teď ještě zajímavější graf (č. 2). Představme si, že v roce 1995 byl veřejný dluh (který z většiny tvoří naakumulované schodky) 15 procent. Pokud by se vlády řídily heslem „při 2 procentním růstu ekonomiky žádný schodek“, tak bychom dokázali již v roce 2007 splatit veškerý náš dluh.
Nemuseli bychom nyní platit ročně na úrocích 65 miliard korun, nemuseli bychom mít výčitky svědomí, že jsme zadlužili naše děti a děti našich dětí… Ale to by se skutečně mohlo stát jen v ideálním Česku.
