když von ji má rád..a vona ho má ráda...

Láska je krásná a vzácná. Když se zadaří, tak je to vlastně hledání korunované úspěchem. On hledá ji, ona jeho. A někdy on hledá jeho a ona ji (tahle druhá varianta neplatí pro Saúdskou Arábii +  spol.). Koneckonců...i ten krtek sní za chladných nocí o fešné krtici.

Osobně tomuto lidskému zázraku sice moc nerozumím, ale to bude tím, že každodenní i sváteční interakce mezi muži a ženami mi vždycky přišla poněkud záhadná. Ještě v začínající pubertě jsem si ostatně já bláhový myslel, že získat přízeň krásné a ne příliš sečtělé spolužačky Vlachové nemůže být o moc víc duševně, fyzicky i finančně náročnější než pořízení a následná stavba plastového modýlku bitevní lodě Yamato...Od té doby jsem se ale mnohému naučil. Pár věcí mě ale vždy dokáže překvapit. Nechápu, proč si mojí přítomností poctěná slečna vůbec nechce na první schůzce povídat o možnostech a limitech policejní spolupráce v rámci EU. Nechápu, proč se ta dotyčná po dvaceti minutách rozhovoru rychle rozloučí s omluvou, že nechala doma zapnutou žehličku a senilní babičku...Nechápu i další věci..Přesto i takový lehce zmatený jedinec jako já pozná pravou lásku, když ji vidí.

Stalo se tak nedávno v městečku Holešov, konkrétně v restauraci Kanada. Právě jsme se tam s kolegou cpali selskou pizzou, když v tom vešli ONA a ON.. a za ručku se mlčky drželi. Ona tak dvacet, nožky dlouhé, pas útlý, řasy husté, vlasy velmi, velmi blond a outfit na první pohled i pro laika luxusní. On tak padesát, s obličejem i postavou a la Ruda Pivrnec.

Zpočátku jsem jim nevěnoval větší pozornost, spíš mě zajímalo to jídlo na talíři. Přeci jenom po celodenním počítání zbraní ve studeném skladu jednomu vyhládne. Leč neustálé chichotání mladé rodinky od vedlejšího stolu mě vytrhlo ze stavu jisté otupělosti a i já jsem vzal na vědomí vzrůstající zájem ostatních hostů o nově příchozí párek. A s hrůzou jsem zjistil, že ti okolo sedící jedlíci jim záviděli..ba co víc...oni je pomlouvali...! Zaslechl jsem slova o zlatokopce, tlustém starém fotříkovi, který neví co s penězi..a tak. Přitom to určitě nebyla pravda. Dotyčná zlatokopka nebyla. Kromě svojí obrovské stylové kabelky s sebou neměla naprosto nic..natož krumpáč či jiné náčiní potřebné k těžbě zlata. A dotyčnému pánovi lidé taky křivdili. Silnější sice byl..to ano.. a jako špatně oholený fotřík tak trochu vypadal, ale i přes ten kašmírový svetr určitě moc bohatý nebyl. Místo normálními poctivými penězi se totiž pokusil zaplatit za jídlo nějakou směšnou kartičkou s nápisem Visa Gold..a venku měl zaparkované jenom takové nic moc ploché vozítko, o kterém mě kolega znalec informoval, že se to prý jmenuje Aston Martin.

Ať si každý říká, co chce - já vím, že jsem byl svědkem krásného okamžiku. Okamžiku, který mi ukázal lásku v její nejryzejší podobě.