Chrochtání u korýtka - aneb co vše Vám z Vašeho slíbíme ....

Bylo nebylo jedno hospodářství, kde měli uprostřed dvora velké korýtko, jeden by řekl přímo koryto. Do korýtka přispívali všichni trochou pšenice. Proto bylo korýtko naplněno tím nejlepším co hospodářství vyprodukovalo – šrotem ze zlatavé pšenice. 

Někteří členové hospodářství neměli o místo u korýtka zájem a tak se věnovali jiným věcem. Nicméně, jak je všeobecně známo, tak plná korýtka přitahují hlavně prasátka. Ze začátku se u korýtka scházela ta nejváženější prasátka a během žranice se domlouvala, jak bude hospodářství dál fungovat. Jednou za rok pak byla u korýtka velká porada, na které se dochrochtávalo, jaká budou korýtková pravidla v následujícím roce.

Korýtko ovšem přitahovalo všechna prasátka z hospodářství. Místo bylo ale jen pro dvacet z nich. Proto začaly být chaotické pranice o místa u korýtka. Naštěstí se později prasátka domluvila, že místo u korýtka získá těch dvacet prasat, která budou zastupovat největší počet členů hospodářství.

A tak se ta nejprotřelejší umyla, upravila si paznehty a jala se získávat hlasy ostatních členů hospodářství.

Jedna skupina starých prasátek chrochtala, že opět bude všechno všech a všichni se budou mít doslova jak prasata v žitě – hlavně když zvolí jako své zástupce u plného korýtka právě je. Věru dobře se to poslouchalo, móóoóc dobře. Hlavně mladší členové hospodářství to poslouchali s otevřenou pusou a staří oslové si pobrukovali, jak by to krásně tentokrát už zajisté fungovalo. Ovšem většina si pamatovala, jak to dopadlo minule – jak všichni nakonec zhlíželi k sousedním hospodářství, jak tam mají pěkně čisto a podstatně zlatavější a chutnější pšenici. Někteří nakonec neodolali a přeběhli do sousedních hospodářství. Ovšem ukázalo se, že jejich příspěvky chyběly v hlavním korýtku. Aby tomu tehdejší vedení zabránilo, obehnalo hospodářství ostnatým drátem. Pak už nikdo k sousedům neutíkal. Většina proto tyto vychrochtávající prasátka nebrala vážně a chtěla raději zkusit něco jiného.

Situaci využila skupinka divokých prasátek. Ta na to šla chytřeji a předem si udělala poradu, jak ostatní oblbnout a získat jejich hlasy. Vůdce prasátek přišel s novinkou – protože ke korýtku chtějí všichni, tak všem slíbíme, že jim trošku z korýtka dáme a navíc zadarmo. Všechna ostatní prasátka vypoulila oči nad geniální myšlenkou a vesele si pochrochtávala jako by už měla místa u korýtka zajištěna. Jedno prasátko ovšem namítlo, že pokud budou z korýtka rozdávat zůstane méně pro ně samotné. Vůdce se na něho podíval s výrazem, který věštil blížící se přeřazení na systemizované místo osla v hospodářství a blahosklonně mu odvětil, že to co rozdají si buďto půjčí od sousedních hospodářství nebo o rozdané zvýší ostatním povinné příspěvky do společného korýtka. A navíc ...., navíc když bude v korýtku více šrotu ze zlatavé pšenice, tak se jisto jistě i oni samotní nažerou více. Vo tom to přece je ….

Pak tady byla skupina prasátek, jejichž filosofie bylo vyžrat vše co se dá, ovšem řekli si, že dodrží zásadu, že budou vyžírat pouze to co aktuálně hospodářství má, aby se příště mohlo dostat i na ostatní, zkrátka aby hospodářství nezadlužovali.

I strhla se mela převeliká. Mezi chrochtáním bylo slyšet - tu, že divoká prasátka prožerou u korýtka budoucnost a bude hlad, tu zase, že druhá skupina nemyslí na ostatní a mlaská si jenom pro sebe. Za naprosto podlý čin bylo považováno anonymní oznámení, že jednomu zástupci divokých prasat (který se měl několik let jak prase v žitě u sousedů) budou všichni do konce jeho života přispívat sto tisíci pšeničnými zrníčky měsíčně. Nikdo nechápal za co, jen oslové uznale kývali hlavou, že jako jo. Nakonec všichni slibovali všechno, ačkoliv všichni věděli, že nikdo nic z těch slibů nesplní.

Ale ty sliby se poslouchaly tak nááááádherně …..

Moudřejší členové hospodářství prasátky pohrdali a všichni dohromady se jen báli o své domácí zásoby, protože věděli …. Věděli, že až v hlavním korýtku všechno vyžerou, seberou ostatním co mají doma.........

Naštěstí to je fikce. Korýtko nemáme, jen ti naši vůdci ….. jsou nějací divní. Nebo ne?