Hranice v (partnerských) vztazích: Proč jsou důležité a jak je nastavit?

Hranice ve vztazích často začneme řešit až ve chvíli, kdy máme dojem, že nám někdo ty naše překračuje. Proč je důležité si hranice ve vztazích nastavit včas a dostatečně jasně? A jak to udělat?

Hranice ve vztazích jsou něco, co není na první pohled vidět, nejsou nikde načrtnuté. Může se tedy snadno stát, že pokud si s jiným člověkem vzájemné hranice dostatečně nevyjasníme a nenastavíme, dojde dříve či později k jejich překročení. Téma hranic je vlastně zajímavé už v tom, kdy a jak jej začneme řešit. Protože většinou, když jdeme do nějakého vztahu, ať už pracovního či soukromého, není téma nastavování si hranic to první, co řešíme. Většinou řešíme „pouze“ to, zda je nám s druhým člověkem příjemně či nepříjemně. A právě ve chvíli, kdy nám najednou začne být s někým nepříjemně, může to znamenat, že nějakým způsobem naše hranice překračuje.

Hranice můžeme mít každý nastavené úplně jinak

Každý z nás máme jinou hranici toho, kdy nám někdo je příjemný - když s námi mluví, když s námi něco řeší, jak blízko se k nám dostává (ať už na fyzické či psychické úrovni).

Jde o to, že každý z nás má trochu jiný temperament, byli jsme jinak vychováváni, máme jiné představy o tom, jak se k sobě s druhými vztahovat, co nám je příjemné v soukromí či na veřejnosti. Každý můžeme mít svá tabu a obavy, a to na biologické i psychické úrovni. Může se tedy stát, že ten druhý je od nás příliš daleko (že nám chybí), nebo že je naopak příliš invazivní (chce toho po nás hodně, moc často, nebo způsobem, který nám není příjemný).

V rámci vztahů partnerských - samozřejmě standardně předpokládáme, že ta větší blízkost je chtěná, žádoucí a příjemná, nicméně i tam se mohou objevovat rozdíly.

• Na té fyzické úrovni se partneři mohou lišit například v tom, jaké typy doteků, kdy a kde jsou jim příjemné (někdo má rád objímání a polibky na veřejnosti, po ulici se chce s druhým zásadně vodit za ruku, někdo může být naopak přesvědčený o tom, že podobné projevy náklonosti patří pouze do soukromí). Lišit se mohou lidé i v tom, kdy a jak jsou otevření sexuálnímu kontaktu – jak dlouhou předehru potřebujeme (kdy, jak a kde se nás partner může dotýkat, aby nám to bylo příjemné).
• Rozdíly se však mohou objevovat i na úrovni duševní či sociální. Každý můžeme mít jinak nastavené hranice v tom, co chceme s partnerem sdílet, na co se nás náš protějšek může ptát, co po nás může chtít… Někomu ve vztahu vyhovuje identifikovat se jako „my“ - mít společný účet v bance, veškerý volný čas trávit pouze spolu, sdílet spolu veškeré zážitky a informace. Zatímco někdo jiný může potřebovat trávit víc času sám, chce trávit víkendy či dovolené s přáteli, nemá potřebu s partnerem sdílet vše, co se mu v životě stane. Nižší potřeba vzájemného sdílení či společných věcí však nemusí nutně znamenat „menší lásku“ či méně blízký a intimní vztah, může se jednat prostě jen o to, že ten člověk má ty hranice přirozeně nastavené jinak.

Překračování hranic

Někdy si najednou všimneme, že děláme pro toho druhého více, než nám je příjemné. Může to vycházet z naší potřeby si druhého člověk (partnera) udržet, zavázat si ho, aby neodešel za někým jiným… V takové situaci nám však dříve či později začne být velmi nepříjemně, neboť se tím dostáváme za hranice našeho komfortu, za hranice toho, co je pro nás přirozené, a je nám bytostně příjemné.

Proč k překračování hranic dochází?

Jeden z důvodů jsem již zmínil, může se jednat o náš strach, že pokud nebudeme dělat věci tak, jak si je přeje partner, opustí nás. Své hranice si pak tedy pod vlivem obav můžeme nechávat překračovat „zištně a dobrovolně“ sami, případně k tomu dochází na základě tlaku od druhého člověka. Rozdíl zde může být v tom, zda naše hranice partner (kamarád, kolega…) překračuje záměrně, protože nás chce někam dostat (vědomě s námi manipuluje), nebo zda k překračování hranic dochází z důvodu, že on má svou hranici posunutou někde jinde, a to, co nám přijde už velmi mimo naši komfortní zónu a naše hranice, je pro něj naprosto přirozené.

Jak poznáme, že někdo překračuje naše hranice?

Zjednodušeně se dá říct, že to poznáme tak, že nám začne něco vadit, začneme pociťovat nelibé emoce – to je jednoduchý signál toho, že to, co se děje, se mnou není v souladu/je to mimo mou komfortní zónu. Ve chvíli, kdy prožíváme nelibé emoce, je podstatné zjistit, co konkrétně se vlastně děje, z jakého důvodu mi to je nepříjemné (může se stát i to, že vám najednou začne vadit něco, co bylo do té doby naprosto v pohodě). Je tedy potřeba se zastavit a uvědomit si, kde vlastně byla má hranice komfortu/společného kontaktu, tak jak já si ji představuji, a kde (čím konkrétně) byla narušena.

Jak komunikovat, pokud byly naše hranice překročeny?

Důležitým bodem je využívat popisnou komunikaci a také komunikovat v „já formě“. Tedy například: „Já mám dojem, že…“; „Já mám takovéto potřeby, a ty nejsou naplňovány… „; „Tuhle potřebu bych potřeboval/a naplňovat jinak…“ apod.

Zásadní může být komunikovat své potřeby a jejich (ne)naplňování co nejdříve, když to začneme pociťovat. Ve chvíli, kdy něco dlouhodobě „snášíme“ a druhému neřekneme, jak se v dané situaci reálně cítíme, mohou následně vznikat zbytečné konflikty. Dlouhodobá nekomunikovaná nespokojenost a frustrace také může způsobovat narušení vztahu, které se někdy řeší již poměrně těžko.

Vůči druhým lidem, obzvlášť když se jedná o někoho blízkého, se přece nemohu vymezit, nebo snad ano?

Mnoho lidí je stále přesvědčených o tom, že vůči druhým není vhodné se vymezovat. Obzvlášť, pokud se jedná například o našeho životního partnera, se kterým bychom chtěli být „jedno tělo, jedna duše“. Přijde nám zvláštní vymezovat se vůči někomu, koho nadevše milujeme. Je to však právě naopak. Díky otevřené komunikaci a sdílení svých (i nelibých) pocitů můžeme naše vzájemné vztahy prohlubovat, a vytvářet je přesně takové, jaké potřebujeme, abychom se v nich cítili příjemně, naplnění a v bezpečí.