Preference

Je zajímavé pozorovat, jak se u dětí profilují jejich zájmy a koníčky. Vzdor rodičovské snaze nasměrovat je k těm „správným“ činnostem, děti si svoje preference diktovat nedají. Honzíčkovi budou za měsíc čtyři a už teď mne udivuje jeho vizuální pamět a prostorová představivost. Tedy, paměť má skvělou jako takovou, bohužel si kromě milionu básniček, písniček a pohádek pamatuje i to, co by zrovna nemusel. Třeba, že jsem mu před půl rokem slíbila lízátko nebo že jsem řekla, že soused je matla. A jak je u dětí obvyklé, vzpomene si na to vždy v tu nejlepší chvíli.

Babička mu o víkendu půjčila puzzle, která schraňuje jako rodinný poklad od doby, kdy jsem si s nimi já přestala hrát. Jak je možné vyrozumět, už tedy něco pamatují a v žádném ohledu nepřipomínají dnešní triviální skládačky o čtyřech dílcích.

Jedno z prvních puzzlí, které jsem dostala, byla pohádka „Jak šel Honza do světa“, a tím pádem svého jmenovce okamžitě zaujalo. Tři vteřiny se na něj díval a než stačila babička doříct: „A pořádně si ho prohlédni, ať víš, co máš skládat“, bylo všech šedesát dílků po celém stole. Načež ten mrňous potřeboval asi deset minut na to, aby puzzle uvedl do původního stavu. Systém, kterým jej, složil mi zůstává utajen.

Do budoucna počítám, že tuto zálibu rozšíříme o hlavolamy a křížovky, zřejmě cizojazyčné, jelikož už dnes musíme Honzíkovi stále objasňovat, jak se co řekne slovensky a anglicky. Stejně tak miluje cizí slova a ohání se výrazy jako asistent, pacient, laboratoř a fonendoskop. Takže to vypadá na lékaře v rodině, což se může na stáří náramně hodit.

A Tomíček ? Tom je prostě kaskadér. Vyleze a vleze naprosto všude, takže nechat ho minutu bez dozoru znamená najít ho viset ze skříně, balancovat na horním schodě nebo dobývat se ven ze sprcháče. Naštěstí je poměrně bytelný, takže případné pády nemívají žádné vážnější následky. Boule a modřiny už jsem si zvykla nepočítat.

Jít s oběma chlapci ven na odrážedlech rovná se celou cestu běžet za Tomíkem a neustále ho zachraňovat, jelikož jeho pud sebezáchovy je prakticky nulový. Naštěstí se Honzík naučil výborný chvat a před silnící ho dojede a čapne za límec. Na konci procházky je Tomík naštvaný na nás oba.

Tom je divoch a jakékoli běhání, skákání, lítání a řádění je jeho šálek čaje. O to víc mne překvapilo, když si vzal bráchovy klávesy a s výrazem naprostého soustředění a uvědomění začal preludovat. Mačkal klávesy jednu po druhé na různých místech klaviatury a vychutnával si tóny. Bez jakékoli kakofonie mi dopřál asi desetiminutový koncert experimentální hudby. Takže u Tomíka to do budoucna vypadá na adrenalinového sportovce se zálibou ve vážné hudbě.

Čas ukáže. Já v jejich věku chtěla být popelářka nebo truhlářka a evidentně se to někde zvrtlo.