Další díl z mého života je tady

Jsou dny, kdy se člověku nechce moc mluvit a sdílet své pocity. V tom je ale tento můj blog nekompromisní. Vymyslela jsem si ho a těší mě, když vidím,kolik z vás čte články z mého osobního života

Dnes jsem po dlouhé době doma úplně sama..jen se svojí náladou. Nejsem ani smutná,ale ani šťastná. Znáte to:).Mám občas dny,kdy,se mi nechce vůbec mezi lidi a nejraději bych zůstala celý den doma,schovaná v peřinách až do večera..kdy už bude tma a ticho. Nemám ráda tmu,ale paradoxní je,že ,když mám tyto dny,tak ji miluju.Cítím se v ní v bezpečí a mám pocit,že už nemůže nic špatného přijít. Píšu sem už nějaký ten pátek a po té dlouhé době už neřeším,jestli je můj článek více anebo méně osobní. Mám to nastavené tak, že jediná cesta k tomu, abych byla se svými články spokojená a mohla se tím i  dál „bavit“, je ….být úplně upřímná.  Včera večer, než jsem šla spát jsem poslouchala hudbu a když jsem si u jedné z nich začala zpívat i její text…tak jsem měla opět slzy v očích. Od doby, kdy mi zemřel muž,mám problém poslouchat některé písničky,natož si je i zpívat. Poslední co chci,je snažit se vás nějak dojmout.Jen  když přemýšlím o čem mám dnes napsat, tak jediné na co myslím, je,že mi můj muž strašně chybí.Měla jsem v plánu napsat něco mimo tohle téma,ale jak vidím..nepodařilo se mi to. A v souvilsotí s tím vším mi opět dochází,jak strašně vzácný je čas a ,že ho nikdy nevrátíte a ni ho nikdo nevrátí vám a jsem opravdu moc ráda, že jste  se o těch pár vašich minutek podělili semnou:)…Dara