Už nechci být servírkou. Jako pan Svěrák už nechtěl být učitelem ve Vratných lahvích.

Dlouho člověku nedochází, že „vyhořel.“ Nemyslím si, že jsem jediná. Záchranou je totální změna. Jedno jaká.

A tak jsem hledala a zkoušela, jedna brigáda za druhou. Na několika místech ve škole, školkách, kde jsem chtěla do kuchyně, jen slibovali, ale ani přes vřelé pohovory se neozvali. Nakonec na mě vykoukl inzerát s úklidem. A už mi to bylo fuk. Žádné práce se nebojím. Jako přestupní stanici...

Trošku jsem se spletla. Myslela jsem si, že nafasuju hadry s košťatama, nějaké to čistidlo a budu odeslána na svůj rajón. Že budu vytírat, likvidovat prach, pucovat kliky... Prostě že dočasně, na přechodnou dobu, jako uklízečka nebudu muset nijak moc mluvit a půjde mi vypouštět mozek. Vlastně se stanu neviditelnou, jen to čisto, že bude po mně zbývat. Konečně budu mít klid, plánovala jsem si pravděpodobný průběh mojí nové „profese“ v domově seniorů.

Opravdu mě ani ve snu nenapadlo, jak rychle se stanu částečnou součástí života lidí, kteří jsou neskutečně vděční za cokoliv. Za každodenní povzbuzení, za pohlazení na duši i po rameni, za kdejakou srandičku a ztřeštěné nápady... za přinesený bonbón, který jsem ukradla z našeho mlsného talíře v šatně...

„Tak vyprávěj! Co babičky, co zas dneska vyváděly? A co kolegyňky? Ještě tě to tam pořád baví?“ zahrnuje mě mamina zvědavými otázkami, ještě jsem ani nepoložila tašku. Každý den se těší na moje vyprávění. „Ahoj ty moje kosmetičko podlahových krytin,“ volá na mě manžel ze sedačky.“ „To už je trochu omšelé, vymysli něco nového,“ odpovídám a kroutím očima. „To tě to tam fakticky baví?“ nemůže pochopit. „Vždyť to musí bejt hrozný! Samý starý lidi, hroznej vzduch - já tě obdivuju,“ dodává. Já sama to pořád nechápu. Netvrdím, že by mě to zrovna bavilo, ale nevadí mi to. Ba ne, kecám, mě to prostě baví!

Jdu si takhle po ránu v práci po chodbě se zalepenýma očima a snažím se pozitivně vstřebat fakt, že už si opravdu nemůžu lehnout a nutím mozek i tělo k aktivitě. Ach jo, proč já tak špatně vstávám? Nejsem nikdy dospalá i když zalehnu v sedm večer. A to chrním jak zabitá ještě dřív, než se stačím přikrýt! Vtom potkávám proti sobě novou tvář. Drobná, ale na svůj věk vzpřímená postavička v úžasně barevných, širokých kalhotách si to pomaloučku šine na záchod. Zastavím se a ve snaze uvítat paní co nejvřeleji, povídám: „Dobré ráno, vás jsem tady ještě neviděla. Vítejte!“ zvolávám vesele. Pohled na její strakaté gatě, s usmívajícími se sloníky, mě probudil. Konečně někdo, kdo nenatáhnul tepláky, nebo legíny. „Já jsem Danka a uklízím tady. Kdybyste něco potřebovala, stačí na mě zamávat, když poletím kolem,“ dodávám... A něco zvláštního mě polechtalo v hlavě. Jakoby na mě z jejího oblečení dýchla Indie. A taky, že jo. Paní měla za manžela velvyslance v Indii! Tak tato informace byla něco zásadního pro zvědavost takové milovnice Indie, jakou jsem já.

obrázek: ChatGPT.com