Gentleman z osmé třídy

Nebav se s cizím člověkem, to je důležitá a známá věta. Ale někdy nastane situace, kdy se musí neposlechnout.

Letím z krčského sídliště v Praze na autobus, protože musím stihnout metro a poté vlak z Veleslavína do Unhoště, kde mám zaparkované auto, ke kterému se vracím od své známé. Tolik stručný začátek mého dnešního nevšedního zážitku, který se mi vryl do srdce.

„Uf, tak jsem to stihla,“ přemítám si v hlavě. Usazuju se na nádražní lavičku, kde budu půl hoďky čekat na vlak. Rozbaluju pytlík s teplým toustem a slastně se zahryzávám, mám hlad. „Co to?“ Přijíždí vlak, nikdo nic nehlásí. Rychle polknu svoje vytoužený první sousto, a i když vnímám, že je to nějaký dřívější spoj, vymrštím se z lavičky a kmitám k vagónu. Slečna přede mnou má uši zaplácnutý obříma sluchátkama, ta mi asi neodpoví, tak volám na jinou: „Prosím vás, staví to v Unhošti?“ Kouká na mě jak na zjevení, takže běžím podél soupravy s toustem v ruce a ptám se dalšího člověka. Neví. Ani uvnitř, kam jsem vpadla, nikdo neví. No nedá se nic dělat, musím se modlit..... „Můžu k tobě?“ ptám se mladého klučiny u okýnka, který stejně jako 90% obyvatel v metru a na zastávkách a asi vlastně všude, třímá v ruce mobil. „Ano,“ odpoví ihned. Já už úplně rezignovaně dopadám do sedadla a ptám se: „Nevíš náhodou, jestli to staví v Unhošti?“ Bylo vidět, že se zamýšlí, ale já mezitím odhalila světelnou tabuli šikmo před sebou a zjišťuju, že nestaví. Rychle rozjíždím mozek a dochází mi, že budu moct vystoupit v Hostivicích, kde holt poslušně počkám na ten správný vlak, jediná poslední možnost.

„Já se vám podívám,“ říká mi ten milý kluk vedle mě a urputně hledá v telefonu, jak to se mnou bude. „To jsi hodný, děkuju, já už to vidím támhle,“ ukazuju doprava. Ale on stejně pátrá a povídá mi: „Ano, v Hostivicích si vystoupíte a jede vám to za třicet pět minut.... to budete čekat dlouho, no snad se nějak zabavíte,“ zkonstatoval. A já zírala, jako blázen! On to řekl s takovou starostlivostí! „Neboj, já klidně budu jen tak, půl hodiny čučet do blba,“ vypadlo ze mě, až jsem se musela sama sobě zasmát. Jsem totiž unavená, takže mi to opravdu neuškodí.... A začala jsem se těšit, až se zas na další lavičce zakousnu do toustu. Jenže je mi něco divné. On totiž ten kluk vedle mě založil svého mobila do klína. Vypadá to, jako by mu přišlo neslušné do něj dál zírat, když už vedle něj sedím. Nevídané, asi spíš náhoda, říkám si. No ale začíná mi být líto, že se kvůli mně omezuje. Mohlo by mi to být fuk, nevím, proč to až takhle vnímám.... a tak do toho ticha říkám: „Prosím tě, já se moc omlouvám, jsem strašně načichlá cigaretama. Já nekouřím, ale byla jsem u jedné starší paní, co žije sama a ta hrozně hulí.“ Proč mu to říkám? Vždyť si musí o mně myslet, že jsem cvok! „U kamarádky?“ zeptal se mě ihned a já prožívám lehčí šok. „Jo, jo, je to paní, která zcestovala celý svět, ale nebyla v Indi, tak nás tam vytáhla. Letěli jsme jednou a pak ještě šestkrát... Line se ze mě. „To se vám tam tak líbí? Já mám tetu a ta lítala do Indie učit děti,“ povídá mi s naprostým klidem a jako bychom se znali sto let. Neuvěřitelné! Zadívala jsem se na něho pořádně a zjišťuju, že mi během povídání kouká do očí. I to považuju za nevídané, neboť dost často sleduju, že dnes málokdo vydrží přímý pohled. Většinou každý uhne očima stranou a u toho zůstane. Ale tenhle kluk, ze kterého jsem vytáhla, že skončil osmičku a půjde do devítky, se chová jako dospělý a nejen to, září z něho neskutečná galantnost gentlemana z nějaké doby velmi dávné. Baví mě.

Zazvonil mu odložený telefon a on začal s někým velmi mile hovořit. Ohleduplně šeptal, a dokonce se ode mě odtáhl a otočil k oknu, aby mě nerušil. Zaklapl a povídá: „To byla máma, já totiž teď o prázdniny každý den jezdím do Prahy své jakoby sestřenici pomáhat rekonstruovat byt, ona už má svůj,“ pokračoval, jako bych patřila k jeho blízkým. Nevycházím z úžasu. Vsadím se, že si vůbec neuvědomuje, jak milý a sympatický muž se z něho rýsuje. Sleduju jeho tmavá kukadla, vlnité vlasy a snažím se rychle vnímat každé jeho milé slovo, neboť vlak neúprosně valí do Hostivic a já nechci o tuhle konverzaci přijít. „A na jakou školu se chystáš dál, už máš plán?“ ptám se, neboť mě to opravdu zajímá. „Půjdu na projektanta, bude mě to moc bavit,“ vybalil další vyspělou odpověď. „Ahá, tak proto tedy pomáháš renovovat byt, to už je pro tebe možnost si zkoušet věci,“ rozzářím se upřímně. „Jééé, já už budu muset vystupovat, už to brzdí,“ povídám smutně. On se na mě podíval a velmi vážně pronesl: „To jsme si nestihli moc popovídat.“ A já na něho zírám a vlastně nevím, co na to říct.... vlastně cítím, že je mi hodně líto od něho odejít. A aby mě úplně dostal, tak ten jeho krásný obličej se najednou rychle rozzářil a přišla věta: „Třeba se ještě někdy potkáme.....“

„Třeba v Indii,“ usmívám se, vstávám na poslední chvíli, rychle balím do rukou vše, co mám s sebou a prchám ke dveřím. Lidi ještě vystupují, tak se rychle otáčím, vytahuju svůj krk, abych ho ještě zahlédla a vidím, jak se i jeho oči mezi opěrkami sedadel snaží mě ještě uvidět. Zamávali jsme si a já cupitám pryč z kolejiště k první lavičce na perónu. Vlak odjel a já zjišťuju, že se usmívám a kroutím hlavou.... nechápu... Nechápu, co tohle „obyčejné“ setkání mělo být. Proč jsem vlastně jako střelená skočila do vagónu, když jsem ani nevěděla, jestli je ten správný? Nikdy jsem nic takového neudělala. Kvůli tomu, abych potkala tuhle bytůstku? Rozbaluju si svůj nakousaný toust a nepřestávám cítit ten kouzelný pocit u srdíčka, pocit štěstí a úžasu, jak mě dokázala okouzlit nádherná duše ukrytá v těle tohoto malého – velkého gentlemana. „Třeba se ještě někdy potkáme, nebo už potkali.... ?“