Co zážitek, to perla

Nevím, jestli rodiny stařečků, nastěhovaných do různých domovů seniorů tuší, co všechno se s nimi zažívá. Já myslím, že zdaleka ne. Proto sem nějaké ty perličky nasázím...

„No krásný, co to tu vidím za katastrofu? Jen člověk strčí nos do práce, hned takový překvapení! Všichni ještě spí, co tu strašíte?“ směju se a zároveň mám nesmírnou „radost.“ U stolečku na vestibulu totiž sedí zkroušený pan Fiala. Nešťastně zírá na vylitou čokoládu z automatu, která z toho pidi kelímku záhadně vytvořila moře. Letím pro hadr, než se ta sladká tekutina převalí až na podlahu. Utírám a máchám a utírám... Ale když si povšimnu, jak je z toho Fialka celý nešťastný, snažím se ho uklidnit. „Ježíš, tak z toho nebuďte tolik smutnej, to se stane, vždyť já to za vás uklidím,“ směju se. „No jo, ale dvě pětky jsou v prdeli,“ vypadlo z toho, do té doby mlčícího dědouška. Dobrák! Tak to mě dostalo.

„Holky, já dojdu pro stroj, jo?“ hlásím kolegyním. Strojem myslím poměrně velikou vytírací mašinu. Vyjíždím si výtahem do patra, startuju, zabírám, abych rovnou plynule vyplula přes spodní rantl, dveře se roztáhnou - a ejhle! Proti mně stojí tlupa výtahu chtivých stařečků a stařenek, různého věku, váhy a kondice, rozhodnutých, stejně jako já - udělat výpad vpřed! A sakra, ženou se na svou nejoblíbenější z aktivit, na Bingo! Musí to být pohled! Já, hrůzou se scvrkávající a naproti mně stádo rozzuřených býků, kteří v mojí fantazii téměř doslova začínají hrabat nohou a z nosů jim počíná tryskat pára. Poulí na mě oči a všichni do jednoho jsou rozhodnuti, že prostě neustoupí. Zděšení z toho, že si nestihnou zabrat ty nejlepší místa při hře, jim tak zatemnilo hlavy, že nehodlají akceptovat pravidlo nutnosti nejprve vystoupit a poté nastoupit! Vzepřeli se na svých chodítkách, berličkách... dokonce zapomněli, že kulhají a hlava nehlava, berle neberle, hrnou se natěsno okolo mě a mého stroje. Stíhám se akorát nadechnout a modlit se, abych tu invazi přežila. No... bylo to o fous! Nevinní stařečci...

Mašíruju si to chodbou, nevnímajíc okolí. Najednou mě dohnala funící paní Stolařová a s nenapodobitelnou naléhavostí v hlase mi podává cosi

červeného. „Danuško, mě se začalo kazit rajče, nechcete ho?“ Roztomilé.

A málem bych zapomněla na paní z Indie. Vyklubala se z ní neskutečně milá osůbka. Její první otázka na mě byla: „A Tádž Mahal jste viděla? No jak to, že ne? To je základ!“ Tak jsem se trošku zastyděla... Postupně mi vypráví... zajímá mě naprosto všechno. Stačila jsem z ní vytáhnout, že jednoho dne pan manžel oznámil: „Sbal svačinu a děti, zítra odlétáme do Indie, byl jsem převelen.“ Prý balila a plakala. Synovi byly dva roky a dcerce šest měsíců. Popisuje mi, jak žili v uzavřené, české komunitě a že když k nim nějaký Ind přelezl zeď, byl za uši vyveden. Vyměňujeme si svoje pocity z téhle naprosto odlišné země. Hodně procestovali, zvykla si tam. A mně je moc líto, že ona už se tam těžko podívá. „No ne! Tohle je váš manžel?“ žasnu nad starou, zažloutlou fotkou, co má vyndanou na stolku. Kývá, že ano. „Klobouk dolů, to byl teda nádherný chlap, na něho se musely ženský lepit,“ konstatuju.

A ta jemná, elegantní paní velvyslancová se na mě mile usmála a s naprostým klidem pronesla: „Kanec to byl... celý život mě podváděl... ale já ho přesto milovala. Vždycky jsem to byla já, ke které se vrátil!“ dodává a fotku, kterou políbila, zamotává do krásného šátečku s indickou výšivkou. Zůstávám dojatá.

Obrázek ChatGPT