Deník - cesta do města Zlína I.

  Tak jsem se včera večer dozvěděl, že budu aktivním účastníkem letošního ročníku Barum rally ve Zlíně. Přiznám se, že mi ten telefonát od Karla udělal radost. Sice nejsem žádný spolujezdecký začátečník, ale tak těžký závod  jsem už dlouho neabsolvoval. Proto se radost mísí s nervozitou. Přemýšlím o přípravě, dávám si dohromady informace, abych něco neopomněl a také se rozhoduji, že musím výrazně zlepšit fyzičku. Ono se může zdát, že jenom sedíte v autě a čtete si, ale kdo někdy závodil mi potvrdí, že je dobré býti v kondici.

Závody sice startují přesně za měsíc (21.8.), ale já se začínám připravovat již nyní. Řekl jsem si, že by mohlo někoho třeba zajímat, jak taková příprava i samotný závod probíhají a proto jsem se rozhodl, že se s Vámi podělím a budu si psát deníček. Pokusím se držet slova deníček a denně aktualizovat.

20.7 - začátek cesty

Dnes očekávám telefonát, který mi oznámí, jestli jsem nominován na sedadlo spolujezdce vedle špičkového pilota a hlavně kamaráda Karla Trojana. Ještě než informaci obdržím, rozhoduji se, že začnu pracovat na fyzické kondici, ať mám fóra:o) Břicho se mi za poslední měsíce nafouklo, tělo je líné jak medvěd v zimě a s tím se musí něco dělat. Úkol zní jasně - 5 kg a 6 cm v pase musí dolu! Nebudu se drasticky mučit v jídle (to je až varianta č. 2, kdyby varianta č. 1 selhala), ale půjdu na to přes pohyb.

Už v sobotu ráno jsme s přítelkyní zkoušeli, co s námi udělá běh v přírodě a docela mě to vyděsilo. Jsem na tom bídně. Proto dnes vyzvedávám opravené kolo - po zimě a hned ho vyzkouším. Dám si tak 15 kiláčků v okolí domovských Klatov, ať si tělo zvyká. Začátek po městě je v pohodě a já přemýšlím, že si to protáhnu na pětadvacet. První krize přichází na čtvrtém (ano čtete správně - čtvrtém) kilometru. Toho kopečku jsem si při jízdě autem nikdy nevšiml. Připadá mi to jak horská prémie 2. kategorie na Tour de France. Vrchol zdolávám za pár minut a uklidňuji sám sebe, že to jsem to zvládl v pohodě, ani jsem nemusel ze sedla a nepoužil jsem potupný převod 1:1. Z kopečka to jde lépe, ale sám si kazím náladu tím, že si přehrávám naplánovanou trasu a zjišťuji, že mám na 7 km kopec jako malá kráva. Rozhodnutí zní jasně, nebudu tlačit, i kdybych tam měl nechat duši. A je to tady. Pro Vaší představu, kopec má cca 300 metrů, ale já mám pocit, že jsem v Alpách. Srdce výrazně navyšuje otáčky, pravděpodobně na úkor nohou. Těm se nechce ani co by se za nehet vešlo. Je to tu, vrchol! Dal jsem to, jsem prostě borec. Další část cesty už budu v pohodě. Přichází dlouhý rychlý sjezd, kde zkouším, kolik to jede. Necelých šedesát, ale půjde to i víc. Příště. Posledních 6 km je kolem vody a já cítím, že už to bude pohodička. Není. O slovo se přihlásila ta část těla, co má velký kontakt s kolem. Je to mazec. Snažím se vysedat, sedět nakřivo, ale nic nepomáhá. Asi si budu muset pořídit cyklokaťata, jinak si brzo založím rodinný klan vlčáků. Po pár kilometrech už mi to začíná být jedno, domov se blíží. Konec, jsem doma. Na první lekci to byl záhul, ale snad se to bude lepšit.

V podvečer volá Karel a pro něj typickým způsobem mi oznamuje, že jedeme spolu. Jsem rád, že to tak dopadlo. Oznamuji tu báječnou zprávu přítelkyni, která se trochu obává, ale přeje mi to. Její obavy chápu. Neboj, lásko, bude to v pohodě...