Poslední balíček

Krutá zimní královna o sobě dala vědět v našem kraji a rozpoutala bílé inferno zvané sněhová kalamita. Při pohledu z okna se v myšlenkách vracím o pár let nazpět a vzpomínám na svůj poslední balíček. Mráz mi přebíhá po zádech...

a chvějí se mi ruce. Ne chladem.

***

Sněžilo tři dny a tři noci. Jen proházet si hrablem cestu k dodávce zabralo člověku dobrých dvacet minut. Další čas musel každý obětovat očištěním vozu. Vše trvalo příliš dlouho, přičemž pro přepravu zásilek a balíků je čas alfou a omegou.

Na odchodu mě zastavila přítelkyně. "Nikam nechoď, zůstaň doma a vezmi si dovolenou! Rozhlédni se kolem, copak to nevidíš?"

Vzal jsem ji jemně kolem ramen a políbil na čelo. "Dal jsem slib špeditérovi, drahá. A takový slib je svatý!" Přitáhl jsem si ji blíže a políbil ji na rty. Déle jsem již v obětí setrvat nemohl. Zákazníci čekali na své balíky.

Do města na depo jsem se dostal hravě. Zhýčkaní měšťáci posolili silnice a ulice několika centimetrovou vrstvou soli. Naložil jsem si balíky na rozvoz a vydal se na cestu. Za městem jsem si razil cestu hustou bílou peřinou. Vyhýbal jsem se popadaným stromům a několikrát jsem musel vystoupit a cestu si uvolnit. Možná jsem jel po silnici, možná po poli. Čert ví. Nedalo se rozeznat, kde silnice končí. Kupředu mě hnal úsměv zákazníka, který vykouzlila doručená zásilka. Jako ledoborec za polárním kruhem jsem se prokousával dál a dál. Netrvalo dlouho a v nákladovém prostoru mi zbyl poslední balíček. Takový úplně malý, nevinný. Podíval jsem se na štítek. Adresa doručení byla Malá Lhotka.

Tak to je na konci světa, napadlo mě.

Sjel jsem z hlavní silnice a pokračoval po úzké cestě zhruba deset kilometrů. Vjel jsem do lesa, kde cesta byla stále užší. Spatřil jsem před sebou kolonu dodávek. Byli to přepravci z konkurenčních firem. Byli tam všichni. PPL, GLS, Česká pošta, DHL... Vystoupil jsem z vozu a zapálil si cigaretu. Došel jsem až k první dodávce, kde postávali řidiči a o něčem se dohadovali.

"O co tady kráčí?" zeptal jsem se a pošpinil čistý sníh popelem z cigarety.

"Dál se nikdo nedostane. Malá Lhotka je odříznutá od světa," řekl mi řidič s prošedivělým vousem. "Jezdím tady už třicet let, ale tohle jsem jestě nezažil."

"Tohle je konec," zašeptal s hrůzou v očích nezkušený mladík opírající se o dodávku. Došel jsem si do svého vozu pro prošívanou deku a přikryl jsem mu s ní chvějící se ramena.

"Ale kdeže, ty pumprdlíku," pravil jsem, "kde vůle neschází, cesta se nachází."

"Jseš magor?" zeptal se mě řidič, jehož obličej si již dnes nedokáži vybavit. "Celá cesta je pod ledem. Nalevo je skála a napravo sráz. Když se z něho skutálíš, najdou tě nejdřív na jaře. A možná ani pak ne. Tohle je sebevražda."

Znechuceně jsem odhodil cigaretový špaček. "Uhněte mi na stranu," řekl jsem. "Zákazník zaplatil poštovné a očekává zásilku. A já mu ji doručím!"

Dav řidičů provolával: Je to šílenec, zastavte ho. Nepouštějte ho do vozu. Zabije se. V tom však předstoupil řidič s rysy větrem ošlehaného vlka a pravil: "Nechte ho! Má-li to někdo dokázat, pak jedině on. Je mladý a průbojný! On řídí srdcem."

Tento doručovatelský matador měl ve skupině patrně vůdčí slovo, proto netrvalo dlouho a řidiči své vozy přeparkovali co nejblíže ke krajnici a já se tak mohl dostat do čela kolony.

Ještě než jsem vyjel vstříc nejisté budoucnosti, stáhnul jsem okýnko a řekl ustaraným řidičům: "Neříkám neplačte, protože ne všechny slzy jsou ke škodě." Zařadil jsem a krokem vyjel do zledovatělých serpentín nad příkrým srázem.

Netvrdím, že jsem se nebál. Zvláště pak tehdy, kdy jsem ztrácel kontrolu nad dodávkou. V těch momentech, kdy volant změkne a auto si jede svým vlastním směrem, bez ohledu na pocity řidiče. V jednu chvíli jsem se ocitl pravým zadním kolem zcela mimo vozovku, nad smrtícím srázem. V poslední možnou chvíli se však přední kola zakousla a vytáhla zadek dodávky zpět na cestu. Na tenkém vlásku života jsem tančil motorový čardáš s paní Smrtí. Ve spáncích mi bušilo a já si přísahal, že ten zasranej balík doručím, i kdybych měl chcípnout.

Poslední zatáčka. Motor naříkal a protestoval. Krokem jsem se vyhoupl přes horizont a spatřil dole v údolí Malou Lhotku. Dokázal jsem to.

Zastavil jsem na návsi. Ze všech směrů se ke mně sbíhali domorodci. Byli dlouho odříznutí od civilizace. Ze svých zásob jsem dospělím rozdal cigarety, mladým pak čokoládu a ty nejmenší jsem nakojil, poněvadž v třeskutých mrazech matkám zamrzalo mléko.

"A teď mě zaveďte k panu Vozábalovi," řekl jsem, když byli všichni napojeni. "Mám pro něj balíček."

Nesl jsem zásilku a lidé mě vedli k malému rodinnému domku na kraji vesnice. Zazvonil jsem a zanedlouho se otevřeli dveře.

"Dobrý den, pane Vozábale, zde je váš balíček," pravil jsem vítězoslavně a dav lidí, pozorující tento okamžik, nadšeně zajásal a provolával slávu řidiči.

Pan Vozábal se podrbal na hlavě. "Jo, vidíte. Já si to objednal předevčírem, když jsem se vrátil z hospody namol. Já to vlastně ani nepotřebuju."

"Takže vy zásilku nechcete převzít?" zeptal jsem se s údivem.

"Ne, můžete si jí zase odvézt."

"No, odmítnout zásilku samozřejmě můžete, pane Vozábale, na to máte plné právo, ale podívejte se..." zastrčil jsem ruku do kapsy. "Že neuhodnete, co mám v kapse!"

"Hmm, klíče?" zkusil pan Vozábal.

"Ne."

Peněženku?"

"Ne"

"To je ale napínavá hra. Je to mobilní telefon?"

Zavrtěl jsem hlavou. "Necháte se podat?"

"Ano, nechám, je to setsakramentsky těžké," pravil pan Vozábal.

Vyndal jsem ruku z kapsy. "Je to pěst," řekl jsem vítězoslavně a aby se mohl pan Vozábal podívat zblízka, vrazil jsem mu jí mezi oči.

Svědků bylo požehnaně. Bohužel. Vrátil jsem se na depo, kde již na stole ležela výpověd, čekající jen a pouze na můj podpis.

Snažil jsem se onu vzpomínku na můj poslední balíček vytěsnit ze své mysli, ale ona tam zůstala kdesi vzadu pohozená jako špínou nasáklý hadr a s každou zimou se přihlásí o slovo. To pak jen sedím a po zádech mi běží mráz. Ruce se mi chvějou ne chladem, ale vztekem.