Dobrá sezóna

Můj dědeček měl v životě dvě vášně - ženy a ryby. První zálibu v něm zdařile tlumila babička, o tu druhou ho postupně připravoval zvyšující se věk, až nakonec nechal svoji výbavu bez zájmu ležet v koutě na chatě.

Přitom chata stojí na břehu přehrady, což k rybolovu svádí, ale dědeček neměl v lásce lov, při kterém rybář vysedává na břehu a celý den čeká na záběr. On měl raději aktivní lov, kdy s lehkým proutkem v ruce obcházel břehy, a když nalezl zajímavé místo, kde čekal pěknou rybu, zastavil se a párkrát nahodil. Když mu žádný predátor po jeho třpytce nevystartoval, pokračoval v cestě dál, dokud nenašel další hezké místo. Takto nachodil za den i několik kilometrů, což s přibývajícím věkem bylo stále obtížnější. Třpytky si vyráběl sám v dílničce na chatě, a že byly kvalitní, o tom svědčí i to, že o ně byl zájem i mezi ostatními chataři a rybáři, kteří se na večer scházeli v hospůdce U bizona, kam dědeček rád zavítal. Za pivo nikdy neplatil, stačilo rozdat pár třpytek a vděční rybáři ho pohostili.

Vše se změnilo, když babička zemřela. Nečekaná smrt dědečka zasáhla naplno, což se pak projevovalo i na jeho chování. Jeho jedinou radostí pak byla již jen chata, na kterou ale zanedlouho také zanevřel. V tomto nešťastném období panoval v rybářském sportu boom a do našich krajů proudilo ve velkém množství zboží z Anglie, Finska, ze Švédska či Francie. O nějaké laciné, po domácku vyráběné cetky ztratili rybáři zájem, protože v každém sebemenším obchodě dostali zaručeně nejúčinější nástrahy, na které se chytají trofejní štiky, candáti a podobně. Jednou takhle dědeček seděl U bizona, kde se rybáři navzájem chvástali, kdo nakoupil lepší vybavení, když k němu přišel hodný soused Špetlík a vzal si od něho pár třpytek, výměnou za pár orosenejch. Když se pan Špetlík po nějaké době loučil a odcházel z hospůdky domů, zůstaly na stole, mezi vylitým pivem a popelem z cigaret, ležet ony třpytky. Dědeček si je vzal zpátky, zaplatil svých pár piv a na chatu přestal jezdit úplně.

Dlouhý čas trávil zavřený ve svém městském bytě, seděl u okna a vyhlížel Smrť. Často jsme ho navštěvovali, ale příjemné chvilky to tedy opravdu nebyly. Každé Vánoce nám nezapomenul sdělit, že toto jsou zcela jistě jeho poslední, že už se dalších nedožije. A řekl nám to i o těch dalších a dalších... Jednoho dne se však nechal slyšet, že by přeci jen ještě jednou naposled chtěl zajet na chatu a trávit tam léto. Toho jsem se okamžitě chytnul já a začal jsem ihned s plánováním. Dědeček už totiž neměl řidičák, potřeboval tedy minimálně jednoho člověka, který by jel s ním.

A tak jsme jednoho letního dne dorazili k přehradě na chatu. Myslel jsem, že dědečkovi pobyt v milované přírodě prospěje, ale nebylo tomu tak. Každý svůj pohyb komentoval slovy, že ho už všechno bolí, a že by se na všechno nejraději vyprdl, což mi, zcela upřímě, začalo lézt po pár dnech krkem. V jeden den bylo třeba posekat trávník, tak jsem se do toho pustil, ačkoliv slunce vydatně pálilo. Asi právě proto jsem se po práci vyčerpaně svalil do zahradního křesla. Během odpočinku jsem koutkem oka zahlédl dědečka, jak vycházel z chaty. V ruce držel rybářský prut a na konci vlasce se houpala jedna z jeho slavných třpytek. Zeptal jsem se ho kam jde, což je jedna z nejdebilnějších otázek, kterou můžete položit člověku s prutem v ruce. Navrhl jsem, že půjdu na ryby s dědečkem, ale ten řekl, že si mám odpočinout, a že bude za chvilku zpátky. Položil jsem se zpátky do křesla, a ani nevím jak, ale usnul jsem.

Probudilo mě zatřesení mým tělem. S úlekem jsem otevřel oči a spatřil dědečkův obličej, který ke mě promluvil: "Vstávej! Máme práci!". Rozespale jsem se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že kolem křesla, ve kterém jsem chrněl, stojí asi dvacet lidí a něco si vášnivě povídali. Následoval jsem dědečka do dílny a snažil se zjistit, co se stalo. Jeden z cizích lidí mi začal vysvětlovat, že můj dědeček je po dlouhé době první člověk, který ulovil rybu, že do té doby byla přehrada považována za mrtvou vodu. Další člověk mi začal vysvětlovat, že to nebyla jen jedna ryba, ale rovnou tři pořádné štiky během tří pokusů, a že to nemůže být náhoda. "Nevykecávej se a pojď," řekl mi dědeček a jeho ruka mě vtáhla do dílny.

Začali jsme s výrobou třpytek a zanedlouho si již první čekatelé odnášeli své blyštivé kovy k vodě, kde je navazovali na udici a házeli do vody. Nevím přesně, co se v tu chvíli mimo dílnu odehrávalo, ale z venku k nám doléhal hlasitý ryk. Když nám na dveře začali lidé bušit a křičeli cosi o zázraku, šel jsem se tam podívat. V životě jsem nic podobného neviděl. V řadě stálo několik rybářů a každý, kdo měl nástrahu ve vodě, zdolával rybu. A každý další, kdo se přidal, stejně tak. Na každý pokus se ulovila ryba. Voda, do té doby mrtvá, jakoby vařila nad těly bojovných ryb. A zprávy se šířily rychle.

Zájemců neustále přibývalo. Od rána do večera jsme měli na zahradě zástup lidí, a když některý rybář přišel v souboji se silnějším dravcem o nástrahu, okamžitě upaloval, aby se zařadil opět na konec fronty. U bizona se povídalo, že dědek Tomáš dává do těch nástrah kus svý duše, a když jsme se večer stavěli na pivo, vstávali chataři od svých stolů a nabízeli nám svá místa. A sousedu Špetlíkovi jsme dali přede všemi pět třpytek jen tak od cesty, protože jak už jsem říkal, byl fakt hodný a vždycky to myslel dobře.

Za pár dní nebyl v okruhu tří kilometrů člověk, který by neměl třpytku "vod starýho Tomáše". My v dílně jsme se nezastavili a na víkendy jsme dokonce povolali i mého bratra. Dědeček neskutečně ožil. Kmital ze strany na stranu a neustále odbíhal k vodě, kde pozoroval úspěch jeho nástrah. Někdy bylo až bizarní pozorovat sotva pětiletého Pepíka, jak s udicí uvázanou k utržené větvi zdolává skoro metrovou štiku, ale takhle to prostě bylo. A každá další ryba byla větší, než ta předchozí. A jak to tak šlo den za dnem, ani jsme si nevšimli, že venku na stromech listí zežloutlo, a že o slovo se přihlásil podzim. Chatařů začalo ubývat a sezóna se nachýlila. Nezbývalo, než sbalit věci a přemístit se opět do města.

Dobrá nálada však dědečkovi vydržela i do zimy a následující Vánoce byly nejlepší za posledních několik let. Místo obvyklého naříkání nám dědeček ukazoval nákresy nových typů třpytek. Měl i dokonce tajné, ale za to zaručené vylepšováky a nemohl se dočkat další rybářské sezóny. Byly to jeho poslední Vánoce a jara se již nedožil.

Po nějakém čase jsem se vydal na chatu. Je třeba to tam udržovat. Při procházce kolem břehu jsem natrefil na jediného rybáře, nikde v dohledu žádný další nebyl. Dědečkovi třpytky již byly dávno někde pod hladinou, zamotány v kořenech či potopených větvích a rybářům nezbylo, než se vrátit k výrobkům zahraničních továren. Zeptal jsem se toho jediného rybáře, zda ryby berou, ale ten mi jen znuděně oznámil, že letos tu ještě žádnou rybu neviděl, a že tahle voda je mrtvá. "Čemu se smějete?" zeptal se mě, když viděl úsměv na mé tváři.

"Ale, jen mě napadla taková hezká pohádka, kterou bych mohl vyprávět třeba vnoučatům, kdybych je tedy někdy měl," řekl jsem mu.

"A nechcete jí říct mě? Stejně to nebere."

"Tak dobrá, poslouchejte!" vyzval jsem ho a posadil se na pařez. "Můj dědeček měl v životě dvě vášně.....