Sídlištní romance

Václav Krupička patřil k panoptiku podivných postav našeho sídliště. Když ráno v montérkách postával u křižovatky, aby ho nabrali do mikrobusu na stavební práce, na první pohled bylo poznat, že je ještě panic. Každé ráno odcházel ze své garsonky, jejíž vybavení by odradilo i hodně otrlou houmelesku od proniknutí k jeho duši nebo kontu.

MolitanD.R.

Kdyby tušily, kolik úspor se nalézá na dně kóje sbité z prken, plné hnědých ústřižků molitanu, sloužících za postel. Modrý nátěr stěn a stropu měl barvu oblohy letního dne a papírový lampión v podobě slunce zářil stejně jako 100 watová žárovka ukrytá uvnitř. Jednomístná garsoniéra byla totiž pojata tak, jak se Venca díval na svět. Pocházel z malé chaloupky, kterou opustil v ranném věku coby sirotek. V temných sálech s vysokým stropem, tak typických pro předrevoluční pasťáky, snil svou idylickou vzpomínku a v osmipatrovém paneláku realizoval svůj sen o bukolické krajině dětství.

Bál se a zároveň toužil po ženě, podvědomě cítil, že jen tato může naplnit jeho prázdnotu. Zkušenosti ho ale vybavily i mechanismy obrany proti těm nepravým a tuto zkušenost vtělil do obranných opatření, z nichž kromě postele v podobě hnojiště, byl ještě vedle stojící peřiňák ze zánovní plastové popelnice a zahradní lavička z parku, kterou chránil již několik let před ukradením. Miloval zeleň a nespokojil se pouze s vnitřní zelení převážně vodních rostlin pěstovaných v akváriu a vyžadujících denně desítky litrů vody, ale i venkovní zelen vystrčenou otvory po pochybné spíži a zevnitř zásobované závlahou. Břečťan, vinoucí se kolem oken byl již bujný a stal se domovem hmyzu a ptactva, k nemalé radosti sousedů. V horní díře již vyvedl několik generací zpěvného ptactva a těšil se z jeho zpěvu. Jaké štěstí, když si konečně ušetřil na zelenou chlupatou krytinu, používanou na balkóny a zahrady v níž se procházel bos a nebo v dřevákách, pokud z dokořán otevřeného okna padal na jeho povrch déšť nebo sníh. Koberec připomínající trávu mírně vlažil a sypal do něj semena golfové trávy, doufaje v její vyrašení.

Václav byl i sečtělý a diskuze, které rozvíjel s dívkami, které si z něj chodily navečer do parku dělat šprýmy, ještě víc odrazovaly jednoduché dcerky sociálních bytů od jakéhokoliv pomyšlení na lásku nebo sex. Po té co se Václav dočetl v jedné povídce o mluvícím papouškovi co odrazoval milenky jakéhosi proutníka, koupil si ruče též jednoho šedého žako a přes den mu pouštěl věty typu: Co tu děláš, vypadni, Kurvo! a podobně. Ne, ne. Venca nebyl žádný svatoušek. To, že měl čas na meditaci, jej ještě neposunulo k moudrosti. Ale stejně jako v povídce doufal, že se sítem odpudivých indicií prokouše ta nejzlatější, která ho bude mít přes všechny překážky ráda. Jednou večer, když už nebylo poznat, že je Venca pořád v montérkách narazil v parčíku, kde se procházíval, na mladou, 18ti letou Blaženku. Tato se již od 13ti bála že se nevdá, i když byla celkem líbezná. Nějak to s chlapci neuměla. Na Vencu si však troufala. Připadal jí poněkud bezbranný a krom toho ten vlahý májový večer, světe div se, pomohl překonat strach a obavy obou začátečníků.

To ještě Blaženka netušila, že jí kromě chaloupky v osmém patře čeká několik dalších úskalí. Venca zásadně chodil pěšky a vyhýbal se výtahu. Ze zásady odmítal i pozvat kohokoliv, kdo tento ďábelský vynalez používá. Měl hodně zásad. Jako singl si je mohl dovolit. Tři zámky ve dveřích Václav odemykal tak dlouho, že z mladistvé vášně už zbývala jen půlka. Ve vchodě na ni čekala barikáda z botníku, jímž Venca odstiňoval hluk z chodby. Než Václav stačil říci nezouvej se, Blaženka už poskakovala po jehlicích zeleného roštu, hledajíc ve tmě furiantsky odkopnuté boty. Leccos z originálního vybavení bytu, bylo v šeru a touze přehlédnuto. Rychlý pád do horké vášnivé noci, kdy se hory nakláněly, hromy hřímaly a molitan lítal.

Noc v níž byl Václav proměněn v muže se probouzela do rána a zastihla tvrdě spícího Václava v onom hnojišti, z něhož se Blaženka rychle stáhla na lavičku, aby si promyslela, zda je tento samorost upravitelný do společenské normy. Nejen Blaženka se probudila. Papoušek v dobrém rozmaru začal procvičovat naučené fráze. Kurvo! Vypadni! spustil své představení, nadýmáním zastrašoval onoho neznámého vetřelce a plnil úkol k němuž byl vycvičen. Teď se ukáže, jak uspokojená žena umí svou spokojenost zajistit i nadále. Stál před ní první krok k polidštění opice a v cestě stál velký papouch. Pohotově přes klec hodila tričko, které leželo u lavičky a se slovy: „Jdi ty brepto!“ uhasila bojovnost prostořekého papouška. Překonala dočasně odpor k hnědému molitanu a přitiskla se k svému milému. Co bylo dál? To už je jiný příběh