Regulované nájemné

Nesouhlasím, jsem pro ceny vzešlé z poptávky a nabídky, je tu však jedno ale……  Když se na ústecké podnikatelské scéně objevil Spobyt transformovaný ze socialistické správcovské firmy do podnikatelského subjektu, nijak se mně to nedotýkalo, co mi je do osudu stovek bytů vytunelované chemičky, která se změnila z giganta na pronajímatele průmyslových ploch v centru města. Spousty bytů s regulovaným nájemným v socialistické správě poněkud zanedbané, nezdály se být výhodným prodejem. Spobyt byl později pohlcen obchodním impériem CPI Group Radovana Vítka, člověka s penězi a „intuicí“. Kdo měl již na začátku 90-tých let na to, aby skoupil stovky hektarů půdy, na kterých se po 15ti letech vybudovala dálnice D8?

Město Ústí nad Labem si žilo svým líným životem prvních 15 let po revoluci s minimálními změnami. S výjimkou předraženého mostu, který vyluxoval finance na rozvoj města na 10 let a na němž se napásli někteří tehdejší městští politici, jeho vývoj stagnoval. Do posledních voleb v něm dominovala ODS. Zprvu to byli dobromyslní staříci rekrutující se převážně z výzkumného ústavu Cheming, kteří se podíleli na první a druhé vlně privatizace městského bytového fondu. První vlna ze zákona darovala nájemníkům byty v cenách řádově desetitisíců korun, druhá vlna již statisíců korun, než kterási z pravicových vlád, tuto praxi zarazila.

V průběhu druhé vlny, když už bylo jasno, že rozdávání majetku měst brzy skončí, byly vnitrostranickým pučem oni staříci z ODS odstraněni. Někteří dostali výsluhu v parlamentu, někteří umřeli a někteří cestovali do jiných stran. Rychlá rota, která je nahradila, (údajně díky černým duším odněkud z ghetta, podle mustru, dnes nazývaným velrybářství) se nezakecala. Z části bytů zařazených do druhé vlny učinila zlatý fond města a nájemníci se stali nájemníky bez nadějí.

Město se o bytové domy pravda jakžtakž staralo, prostřednictvím podniku bytového hospodářství, ale blížil se historický okamžik pro vědu, kdy jeden z přemoudřelých mladíků, dodnes se dobře živící na krajském úřadě, prohlásil: „I zlatý fond může zrezivět“ a nastražil na zlatý fond dobře vymyšlenou past. Nový zákon jim umožňoval prodat byty patřící městu obálkovou metodou.

První dva pokusy o zprivatizování části bytového fondu proběhly tak rychle, že se nájemníci ani nestačili vzpamatovat a při lhůtě do tří měsíců ani zformovat. Výše jmenované firmě se tak rok před naší osobní zkušeností s jejími praktikami podařilo získat kolem 250 bytů za jednotkovou cenu 20000,- Kč. Psal se rok 2004 a cena odpovídala první vlně. Nevěřím, že by takovou sumu nechtěli nájemníci, byli li by osloveni, za byt zaplatit. Taková příležitost se nedala pominout. Z nájemníků však žádné kapsovné nekoukalo. Tvrzení firmy o tom, že cena bytů je za příslib obnovy a investic do takových bytů vlastně dvojnásobná, byla jen účelová. Bral bych takový byt i za čtyřicet.  Dnes  jejich cena nejde pod milion.

Další postižení nájemníci zlatého fondu uvěřili sladkým proslovům o tom, jak jim bude dána přednost před podnikatelskými subjekty i v případě, že bude nabídková cena nižší, ale dostatečná. Cena stanovena nebyla, ale dala se odhadnout. Podmínkou byla bezdlužnost uchazeče a složení zálohy 500000. Jak snadná byla tato podmínka pro konkurenční firmy, které nemají problém s dluhy a penězi. Nikdo z města nepřišel a nenabídl nájemníkům sumu, za kterou by mohli obývané byty přednostně koupit, chystali se domy přihrát svým kamarádům.

V rámci domů se zformovala jakási domobrana, které se přes skutečnost, že musela zorganizovat stovky nájemníků bytů a zajistit u města, aby potvrdilo jejich bezdlužnost, povedlo všechny podmínky splnit a získat. Aby to nebylo pro naše nájemníky tak jednoduché, tak domy o kterých toho vím nejvíc z vlastní zkušenosti, byly spojeny do bloku, ze čtyř samostatných jednotek. Navíc byly k nájemníkům přilepeni jako zájemci i prodejci obývající podnikatelské prostory v přízemí. Kalkul byl jasný. Deset bytů se domluví snadno, 100 bytů už ne. S prodejci z nájemních prostor už vůbec ne. Měli snahu se svézt s nájemníky a získat prodejní prostory za minimální cenu. Když při tvorbě nabídkové ceny bylo stanoveno pravidlo půl částky byty,  půl částky prodejci, měli s tím „podnikatelé“ problém a snížili tak i celkovou nabídku.

Že na schůze nájemníků chodily nastrčené osoby, které se později objevovaly u nového majitele, že nám radil právník, který pracoval pro město, že sami staří nájemníci chodili prosit starostu městského obvodu, aby je nenechali skoupit mafiány z prodejních prostor. (jeden z pěti provozovatelů byl odněkud z bývalého SSSR a druhý Albánec provozoval docela úspěšnou restauraci), jsme tušili, ale dělat se nedalo nic. Jakékoliv zvýšení nabídkové ceny tak bylo monitorováno a přebito. Aby náhodou nebyla nájemníky nějakou tajnou fintou na poslední chvíli cena zvýšena, byl v záloze a použit argument, že jeden z devadesáti nájemníků cosi dluží, a to přesto, že nájemníkům bezdlužnost byla potvrzena. Zkrátka v mezičase byl nějaký dluh ještě vydolován. Nájemníci proto byli v pořadí zájemců zařazeni až na třetí a poslední místo.

Jedinou obranou mohlo být napadení formy prodeje od samého počátku. Lidé na rozhodovacích postech obelhali nájemníky, kteří počítali se slušným a korektním jednáním.

Pak už  se odehrála jen taková politická šaráda, kde zastupitelstvo města, ve kterém seděl zástupce vítězné  firmy. Obhajoval se tam výsledek výběru - Spobyt. ODS, spolu se Sdružením pro zdraví, sport a prosperitu (sic!), lehce přehlasovali zbytek zastupitelů. Tenkrát se mohl zástupce firmy zdržet hlasování a přesto by ten kšeft získal. Pan Gandalovič, tehdy starosta, který při stejné příležitosti prohlásil, „přece neprodáme tak lukrativní domy nájemníkům“ a vzápětí , než mu mohlo být cokoliv vyčteno, zbaběle utekl  někam do Prahy. Nemusel, přesto si smočil, ztratil tvář a zařadil se veřejně ke kámošům.

Dnes jsou byty patřící CPI jen objekty, které i při regulovaném nájmu generují zisky, uplatňované do dalšího nákupu jiných  nemovitostí. Běžná praxe firmy v údržbě: Chceš  bydlet u nás? Sám si zrenovuj byt a my ti dáme nájemné v místě obvyklé. Domy ve společných prostorech vykazují nulovou údržbu. Na rozdíl od domů, kde funguje společenství vlastníků, kteří si i za příspěvky na údržbu srovnatelné s regulovaným nájemným domy zvelebují, jsou domy obchodní, nikoliv správcovské firmy, objekty, odkud nájemníci utíkají, což je samozřejmě cíl, který je tímto sledován. Chybí mi tu nějaký zákon, který by definoval, co je to správná údržba domu, který je pronajímán. Rostou nám tu společnosti, co jsou tak otrlé, že jim nevadí ani špatná pověst. Město dopustilo prodej bytů do rukou spekulantů, využívajících a ždímajících svých 10000 bytů po celé republice jen na financování velkolepých projektů. Komerční nájemné v jejich developerských projektech je na místě. Neadekvátní zvyšování nájmů v zanedbaných bytech na místě není. 

Nezlobím se na firmu, která dělá vše pro maximalizaci zisků. Když čtu její výroční zprávy jsem málem hrdý jaká je to úspěšná firma. Všechny firmy se pohybují na hraně zákonů. Zlobím se na sebe a na občany, že jsme pustili do politiky i lidí s kalkulačkou místo mozku a s peněženkou místo srdce a umožnili srůstání klientelismu s obecní a státní správou.  Hrob demokracie je ve špatném volebním systému, ve zneužitelných zákonech a nevymahatelnosti práva.

Co z toho vyplývá? Koho volit? Že ODS v našem městě i ve státě už dávno ztratila tvář, že ČSSD přes svůj demonstrativní odpor k tehdejšímu prodeji je tak bídná, že jde raději do koalice s ODS a v Ústí bude  starostovat na ramenou ODS. Že drobné účelové strany pro město bývají jen děvkou velkých stran. Že komunisté by byty k odkoupení ani nenabídli?

Od revoluce donedávna bohužel předcházely obecní volby celostátním. To způsobilo, že pravicové naladění se realizovalo v regionech a na celostátní úrovni to většinou bylo nalevačku. Možná že úsporná pravicová vláda, hlídaná v regionech socialisty, a na městech třeba i komunisty by nemohla krást tak, jak jsme toho byli svědky i v posledních deseti letech.