První seskok

Byla to jiskřivá bezoblačná noc z pátku na sobotu někdy v listopadu 1977. Když jsme se s kamarádem od autobusu blížili k obci, silueta nedalekého holého kopce Raná se rýsovala proti  severní obloze.

Opanovalo nás vzrušení ze slíbeného a  očekávaného parašutistického seskoku. Blízkost travnatého letiště s větroni a dvouplošníky slibovaly, že očekávaná událost je už na dosah ruky. Bratr (sokol) Kadidlo už nás očekával a seznámil s ostatními parašutisty, co se chystali na zítřek poklidným mejdanem.

Ranní probuzení bylo hektické. Nebyl čas na nějaké snídání, to jsme prošvihli. Ani na předpisové vlastní balení padáků, které jsme párkrát nacvičovali ve školní tělocvičně. Nasadili jsme si parašutistické přilby co nám přinesli ze skladu, popadli jsme namátkou vybrané padáky, zapnuli popruhy a fofrem do Anduly, což je sovětský dvouplošník typ Antonov AN-2. Staří mazáci už byli napáskovaní za pilotem po obou řadách a na nás zbyla místa u dveří, které po celou dobu letu už nikdo nezavřel.

S velkým řevem odstartovalo letadlo a po několika zákrutech jsme byli v osmistech metrech, což byla výška, ze které jsou shazováni začátečníci na výsadkových padácích. Pokukovali jsme ze dveří a vypouklého kulatého okénka. Provaz otevírající padák už byl zaháknut za  lano, podélně upevněné na stropě Anduly. Seděl jsem přímo proti vchodu. Při zatáčení měla podlaha náklon nějakých 40° a mohl jsem tak pozorovat krajinu přímo pod námi. S Honzou jsme byli vyzváni k nástupu a váhavý výskok byl urychlen rituálním nakopnutím do pozadí. 

První dojem bylo náhlé neskutečné ticho a tma. Přilbu jsem měl trochu větší než na mojí hlavu a úder popruhů do týla při otevření vrchlíku ji posunul do očí. Když jsem ji posunul zpět, spatřil jsem plochou krajinu bez výrazných orientačních bodů. Lokalizaci ztížila i rotace kolem svislé osy, protože nějaký vtipálek zabalil padák se zkroucenými popruhy. Po čtvrté otočce se zaškubnutím rotace zastavila a já mohl začít vychutnávat euforii z překonaného strachu a krásného výhledu.

Kousek ode mne se vznášel o něco výše můj kamarád a mohli jsme prohodit pár slov o našem zážitku. Jenomže najednou jsem si uvědomil, že se mi nevisí nijak pohodlně. Popruhy kolem stehen se mi zařezávaly tam co ženy nic nemají a že to bylo  ukrutně nepohodlné a bolelo vám potvrdí každý fotbalista bez suspenzoru když se mu tam trefíte míčem. Mrskal jsem sebou jak lapená ryba a trochu zmírnil bolest. Že existuje nějaký sedací popruh, který jsem měl za zadkem, jsem se dozvěděl až na zemi. Nějak nám ta informace při rychlokvašném kurzu unikla.

Chvilku jsem tahal za olivky, které umožňovaly otáčení vrchlíku do směru letu a padák reagoval opravdu lehce. Když jsem se dokroutil, zjistil jsem, že už jsem asi těsně nad zemí a začal podle instrukcí zoufale tahat za zadní popruhy, aby se vzduch vylil proti pohybu a nesmýkalo to se mnou. Tahám, tahám. Moc se toho nedělo, a země nikde. Koukám dolů a najednou vidím v poli stopy po traktoru a byly ještě hoodně u sebe. Odhadl jsem že mám ještě nějakých 200 metrů a tudíž dost času a snažil se ještě o rozpoznání místa seskoku vyznačeného bílým křížem z plátna. Nikde jsem ho neviděl.

Dopad jsem poznal podle toho, že to se mnou třísklo jako s pytlem brambor. Teoretická síla doskoku byla přirovnávána seskoku z třímetrové zdi. No jo, ale na zemi se jedná o kontrolovaný a zrychlující se pád a tady to byla konstantní rychlost bez možnosti porovnání s rovinatým okolím.  Zase ta tma z přilby, ale i vlna štěstí, že už mi to nemačká varlata a že to mám ve zdraví za sebou.

Chvíli ležím a čučím na oblohu, až do chvíle kdy slyším hluk motoru blížící se dodávky. Vzpomněl jsem si na povinnost vyskočit a dát signál, že jsem v pořádku. Dodávka se otočila a jela zpět. Nejdřív jsem si oddechl, ale pak jsem si říkal že jsem měl zůstat ležet. Se zachumlaným padákem do bílé koule jsem musel totiž pochodovat nějaký kilometr ke kříži, protože hošani v letadle nás použili místo signalizačního fáborku co se vypouští proto, aby věděli odkud vane vítr a kdy vyskočit.

Další kolo seskoků se pro zhoršující počasí urychlilo a už jsme ho nestihli. Jen pár mazáků letělo ještě do svých 3000 m aby si užili volného pádu. Tehdy byly paraglidové padáky jen pro profíky a vojenské padáky OVP – 65 bychom nestihli složit. Pak už jsme se ke skákání nikdy nedostali.