První den na vojenské katedře

Ve školách, kterými jsem prošel, se občas nějaký Mimoň vyskytl, ale koncentrace exotů v podobě velitelského sboru vojenské katedry Motol, mě ohromila. Do té doby jsem o vojně ještě nic netušil. Nazdar soudruzi! Zařval na nás podnapilý plk. Kulhánek. Většina vojáků z povolání byla už ráno v náladě z radosti nad vzájemným znovu shledáním a novými rekruty.

První nástup u nízkých baráků vojenské katedry v kopřivácích, pamatujících snad ještě anglické dobrovolníky, byl samá legrace. (Kopřivák - štípající uniforma z tlustého flauše, do kterých jsme se museli navléknout už na koleji a pak potupně přesunout do míst výcviku.) Na schodišti baráku stálo překvapivé množství vysokých důstojníků, z nichž jeden ze zadu za opasek přidržoval kymácejícího se velitele katedry. Následovaly povely, denní rozkaz, rozpis činností a organizační pokyny. Z jednoho opozdilého studenta ještě vytáhli přiznání: „Nekecej mi žes zaspal. Tys byl u ženský!!!“ Dokud mu ospalý vojáček navzdory skutečnosti neodsouhlasil jeho pravdu, nedal pokoj. Potom to dvouleté martyrium začalo.

Rozdělili nás do družstev a odpochodovali jsme nacvičovat vojenskou gymnastiku do míst, kde je dnes golfové hřiště. První disciplína – pochod nebyl vcelku překvapením. Jen hulákání kapitána Němce, řízného zupáka se skleněným okem, nás poněkud zaskočilo. „Pochoduješ jako když ho tam máš!“ byla narážka na pochod zvaný pasgang (dopředu stejná ruka jako noha), Když spolužákovi při otřesech na tvrdých kanadách z pod kabátu vypadla igelitka, zaznělo „Upadl vám pytel, vojíne!“ To jsme se ještě smáli.

Když už jsme měli za sebou první hodinu pochodování za zvuků reprodukované písně „Ta slepička kropenatá…“, docházelo nám, že půjde o útok na naši bezstarostnost a nějaké to vymývání mozků. To co následovalo, nám poprvé vyrazilo dech. Místní technik, podpraporčík Michal „Michelin“ s poručíkem Pomajbíkem se nás pokusili spočítat. Došli k počtu dvacet vojínů. Pak si nás zavolali a od každého studenta vybrali jakýsi poplatek 5,- Kčs. Na co peníze byly, jsme pochopili po té, co jeden z nás musel běžet do nedalekého konzumu. Vydělili totiž naším počtem cenu litrovky rumu (pardon Tuzemáku). Přestože se schovali za nedalekou garáž, stejně jsme je odhalili, pochodujíce kolem. Vypili ji na ex, během pěti minut!! Jen se oblízli, napít nám nedali.

Po té jsme se dočkali inspekce nejvyššího velitele Kulhánka. Nejspíš za ty dvě hodiny k opilecké říznosti přidal ještě nějakých pár panáků. Souzi pooozor! Pokusil se zavelet. Postavili jsme se do toho, o čem jsme si mysleli, že ten povel vystihuje. Přehlédl nás kalným zrakem a přišla jeho chvíle. „Toj e (škyt) pozor souzi?“ To se musí puece děuat takto! Napínali jsme uši, ale alkoholem rozostřená artikulace byla na hranici srozumitelnosti.

„Vypnete hvuď a paže, vuce do kuvabiček(pozn. překl. „ruce do krabiček“), a zpevníte ceué tělo“ Plukovník za asistence majora Bráblíka dovedně vytáhl pivní mozol do oblasti hrudníku, dokonale zapojil všechny svaly do vzorného pozoru.

Všechny, až na jediný sval – svěrač močové trubice. Mokrá skvrna v rozkroku plk. Kulhánka se zvětšovala dramatickou rychlostí. Nastalé ticho přivábilo pozornost okolo stojících družstev. Strnulý postoj důstojníka, neschopného rychle zareagovat na tuto skutečnost způsobil, že trapná situace se stala veřejným tajemstvím a pochechtávání se nedalo zabránit. Když konečně uvolnil tělesnou strnulost a zavelel pohov, strategicky se stáhl za nedaleké garáže. Ano, tam, kde ležela prázdná láhev rumu, se důkladně přestříkal vodou z hadice a se slovy: „Každý se může někdy pocákat.“, důstojně odvrávoral do učebny.

Právě jsme pochopili, že na vojně se může stát cokoliv.

http://danielrehak.blog.idnes.cz/c/45892/Druhy-den-na-vojenske-katedre.html