Povídání s dítětem co ještě nemluví, před tím než usne

Ještě se Ti nechce spát? Ani se Ti nedivím. Tvůj den ještě neskončil. Je mnohem kratší než náš. Dva, možná jeden a půl se vejde do našeho dne a možná, že máš právě odpoledne. Ptáš se proč? Procházíš dlouhou cestu, kterou prošli lidé před tebou spolu se Zemí po které chodíme. Tenkrát se země točila mnohem rychleji a Slunce, které na nás svítilo s střídalo světlo s tmou dvakrát rychleji. Je to jako když Ti zhasnu a rozsvítím. Také ožiješ a vnímáš nebo usneš a spíš.

Dokud byla Země jen hromadou kamení a vody i Ty a já jsme byli směskou ze stejného materiálu. Zdá se Ti to divné?  Ale vždyť i ty žiješ z mléka a chleba a co bylo mléko a chléb – hlína a voda!

Proč by hromádka kamení a vody měla být méně živá než my? Měla mnohem víc času než člověk na to, aby byla. Když se pak kámen spojil s vodou, začal se hýbat směrem ke světlu a nacházel jiné části svého světa a spojoval se s nimi, pohlcoval je nebo byl jimi polykán. A naučil se opakovat, co už prožil a naučil se to předávat jiné neunavené hmotě.

To všechno se mu dařilo jen ve vodě, protože byl slabý a potřeboval podporu prostředí, které ho nadnášelo. Tehdy se stal z kamene člověčí zárodek, spíš podobný rybě a měl se čile k světu.

I Ty, než Tě maminka pustila mezi nás, jsi plavalo v jezírku mořské vody a necítilo tíhu pod nohama. Při tom jsi dostalo do vínku pomůcky potřebné pro život mezi námi. Ruce! Nohy! Uši! A spoustu dalších dokonalých nástrojů z nichž nejhezčí jsou oči a nejpotřebnější kůže, která Tě chrání. Neboť co jsi Ty? Nic z nástrojů, které jsem jmenoval. Spíš prostor, jenž zaujímáš a vzájemný vztah všech těch užitečných věcí chránících uzílek nervů v hlavičce pokryté vlasy.

Když předčlovíček vylezl z vody a trochu oschl byla mu zima a ty vlasy jsou zbytkem kožichu, který ho chránil před chladem. Je to pozůstatek z té doby, stejně jako kratší den a opičí obličeje, které na nás někdy posíláš. A nevinnost té doby vtisknutá do tváře, neboť jsi netušilo, že někdy pácháš zlo. Nebylo nikoho, kdo by ho pojmenoval a určil. Ta nevinnost Ti později zůstane jen ve spánku. Potřeba načerpání sil nasazuje člověku masku bezbrannosti.

Od narození pospícháš úžasnou rychlostí k nám od pravěku kamení a vody k raketám a televizím, málokdy se zastavíš, aby jsi se ohlédlo za babičkami a dědečky, mámou a tátou, co zůstanou za Tebou. Přesto Ti pomáháme otvírat oči a stavět se zpříma. Tvoje neodolatelná touha postavit se na nohy a rovně mezi nás Tě vzdaluje nejdelší části života - rannému dětství, kdy čas nemá žádnou hodnotu a neumí ještě proměňovat život na vrásky, šediny a bolest v kříži.

Teď, když se i Tvůj krátký den chýlí ke konci a slyšelo jsi už hodně o své dlouhé minulosti, přichází sny; okna jimiž zahlédneš radost i smutek praobyvatel Země. Dívej se pozorně a s pochopením pro jejich pachtění. Na jejich chybách a omylech jsi připlulo do naší doby, skrze nás s výbavou od Tvých i našich předků. Spi a vnímej, rozlišuj a suď. Máš na to zatím právo, protože jsi čisté a spravedlivé. Spi, ať tvůj den udělá místo dalšímu a delšímu dni blíž k nám. Potřebujeme Tvou pomoc, čekáme, ale nespěcháme na Tebe, protože všechno má své místo i čas a to co prožíváš teď, je nejkrásnější.