Osmašedesátý

Probuzen v 5 ráno otcem, sledoval jsem nekonečný proud tanků a zásobovacích náklaďáků přijíždějících po Ústecké hlavní třídě z někdejší NDR. Bylo to 5 dní poté, co jsme se vrátili z cesty po severní Evropě. 

Když je vám 12 let, normální reakce na srocení na náměstí Míru je: "Konečně se něco děje" U nás se svým plukem zakotvil sovětský důstojník, který prý město "osvobozoval" již v pětačtyřicátém. Takže jedinou obětí byla následně naše otylá spolužačka, která se otrávila plynem z nešťastné lásky k sovětskému vojáčkovi, jenž byl těsně před tím s ostatními soudruhy odsunut zpátky do středoasijských stepí a nahrazen jinou posádkou, která už netábořila nad městem, ale byla soustředěna do vojenských prostorů dočasně, po dobu jednoho furt.

Plíživý nástup normalizace se mi v roce 1970 ohlásil vyloučením matky ze strany, do které byla manifestačně a hromadně přijata a zaniknutím na krátko vzkříšeného skautu spojenim s pionýrem. Dlužno dodat, že se otec ve svém zaměstnání sice udržel, ale zbytek kariéry pykal za snahu bývalého vedení Vlnoly, odtrhnout se od koncernu Textilana, zaraženým postupem.

My děti a mládež osmašedesátého jsme byli komunisty poněkud obcházeni, přestože Pionýr a SSM byl pro většinu mých vrstevníků normou. Byli jsme jen zprostředkovaně, skrze rodiče a kádrové posudky konfrontováni s ideologickým požadavkem, příčícím se zdravému rozumu: "Připustit, že  internacionální  pomoc proti imperialistům a revizionistům není okupace"

Manipulace s lidským vědomím byla tehdy ještě v plenkách a fungovalo to katolické, "mysli si co chceš, ale navenek nevybočuj a plať."  Platbou za klid po roce 1969, bylo mlčení ve veřejném prostoru. Normalizace byla obdobím, kdy z periferie mizeli doktoři a inženýři nejen přímou, ale i vnitřní emigrací, přebíráním pozic po těch zmizelých ve větších městech.  Angažovanost se odměňovala vedoucími funkcemi. Nastal přirozený proces vyplouvání amorálních a všehoschopných a neschopných na vedoucí funkce.

Prožitých 50 let od tohoto okamžiku nechalo řadu lidí v iluzi, že nebýt okupace, bylo by ČSSR oázou socialistického ráje jugoslávského typu. Ne, nebylo. Dubček nesahal Titovi ani po kotníky, ČSSR nebylo suverénní, ztratilo svobodu již v Košicích roku 1944. Klín, který mohlo svým experimentem s "lidskou tváří" vytvořit do tábora "míru a socialismu", si v tehdejší geopolitické situaci nemohlo SSSR dovolit. Hodnota bratrského národa osvoboditele, v porovnání s vlastní potřebou řešit strach z o ohrožení "hráze socialismu a míru", byla nepodstatná. 

Dojímání se nad oběťmi osmašedesátého je na místě. Je to jediná legitimní emoce. Ostatní tradované iluze, nenávisti a zmařené touhy, jsou falešná mince. Odvozovat od tehdejšího společenského pohybu legitimitu současné politické reprezentace je chucpe. Leda by opravdu chtěla zvítězit ona mýtická kontrarevoluce. To, co dnes prožíváme, má na míle daleko od představ tehdejších obyvatel. Lidé si většinově nepřáli návrat kapitalismu, jakkoliv se to může některým pamětníkům zdát. Byli jsme na hranici potenciálního bojiště studené války. Touhy po neutralitě také neměly šanci. Záminky a důvody k obsazení šlo nalézt snadno.

Nikdo nemůže obhajovat odpornost, zpozdilost, bigotnost a hloupost tehdejšího socialistického internacionalismu, který byl ušit na míru obyvatelstvu SSSR a jeho satelitů jako zástěrka pro obyčejný ruský imperialismus. Nyní je Rusko v defenzivě, zbavilo se geniálního konceptu, který napříč národy a bez ohledu na náboženství mohl budovat světovou říši, žel s tragickými ekonomickými parametry.

Česko přežívá na hranici mezi zájmy větších mocenských uskupení. Každé z nich má svoje zájmy. Dokázali jsme jako národ přežít a zbavit se páté kolony uvnitř státu. Připustit, že Slováci mohou být svébytní a samostatní :) Samé výhry. Jestliže si toto uvědomíme, není bezvýhradné přimknutí se k jedné nebo druhé straně do budoucna cestou k zachování národa. Útoky na projevy vlastenectví a funkci státu jako nástroje k obraně našich zájmů, jsou dnes vedeny hlavně od našich lidí. Těch, kteří uvěřili vábení multikulturní Evropy a globalizovaného světa, pro něž jsme jen kolonií a za nimiž se skrývá jen otroctví dluhů a chudoby pro většinu obyvatelstva.

Evropská unie se nadějí na společenství národních států nestala. Vedení unie je ovládáno lidmi, kteří touží po unitárním státu a národy chtějí vymazat tím nejhorším možným způsobem. Implantováním kulturně i geneticky cizí populace, složené z podřadné části etnika Blízkého, Středního východu a Afriky. Ozbrojenými konflikty, jako záminkami ke lžím, kterými v nás chtějí vyvolat falešný soucit s těmi, kteří s námi žádný soucit nemají, protože jsou vybaveni specifickým vzorcem chování a ideologií, která přináší rozvrat a potenciál občanské války. Zatím jen do Francie, GB, Německa a některých skandinávských států.

Evropa bez hranic umožňuje rozvrat sociálního zabezpečení a ztrátu bezpečí ve veřejném prostoru. Ohrožuje nás také proto, protože sdílíme schengenský prostor. Nebojím se, že nás budou atakovat původci této situace. Do naší chudoby se nehrnou. Až si však začnou Němci dělat pořádek, budou nasunuti. Tahle možnost je levnější, než je posílat domů letadlem. Takže sledujme vývoj, okupaci neberme jako křivdu, ale příležitost k poučení z historie a těšme se na další kulturní obohacení.