Maminko R.I.P.

Šest let bojovala se ztrátou paměti. Nemoc jí neúprosně mazala vzpomínky od těch nejnovějších až po ty nejstarší.

Jak rychle nemoc  v posledních měsících postupovala, ukazuje poslední souvislá věta, z loňského podzimu, kterou často opakovala. Spojoval jsem si ji se vzpomínkami na její dětské kamarádky v převážně německém předválečném Ústí.Ta věta zní:  In der Heimat, da gibt´s ein Wiedersehen.

Opakovala ji často a já si ne a ne zapamatovat její přesné znění. Po půl roce se mi vybavila, když jsem přemýšlel, jak nejlépe uctít její památku. Byla to slova z pohlednice, kterou posílali blízcí svým milým na frontu první světové války. Skutečnou souvislost s tímto pozdravem se už nedozvím. Německou zkratkou, vyjadřující víc než jen pouhý překlad, beru jako naději, že se shledáme tam, kde je naše nejmilejší místo. Tím je pro mou matku její rodné město a možná i něco víc. Pro mě je to memento, které mi v přeneseném významu říká, že se jednou všichni sejdeme.  

Celou dobu své nemoci mně šetrně učila trpělivosti a porozumění s člověkem, který se postupně a nedobrovolně blížil do života v přítomném okamžiku. Do stavu, který se nedaří dosáhnout mnoha těm, pro které jsou vzorem velcí filosofové.  Pro mě byla takovým vzorem moje matka, přestože si toho asi nebyla vědoma.

Když nejedla podle mých představ, když nebyla dost pohotová a zdržovala mně svou pomalostí, nebo nechtěla rozumět mým povelům, učila mně trpělivosti. Dala-li nějaký předmět, jídlo, dopis někam, kde jsem ho nemohl najít, učila mně krotit svou nespokojenost nebo rozhořčení. V konfrontaci s omezením její paměti, žádná z těchto emocí neměla smysl. Ty, které smysl měly, byly láska k blízké osobě a uspokojení z možnosti posloužit jí v její bezbrannosti.

Díky ní jsem si uvědomil, že duše je nesmrtelná a že je mnohem lepší odcházet ze života jako nezničitelná energie do onoho světa, na nějž jsme v hmotném světě zapomněli. I kdyby to nebyla pravda, mnohem lépe se s tím umírá, než s přesvědčením, že z nás zbude jen hromádka prachu v nekonečném a studeném vesmíru.

Před několika dny jsem se stal nájemcem pozemku o rozměru 24x25cm. Je to místo, kam uložíme ostatky těla, dopravního prostředku pro duši, se kterým jsme tak srostlí, že mu přisuzujeme větší význam než myšlenkám na své blízké. Co je víc reálné? To, v čem se manifestujeme anebo to, co se odehrává v naší mysli?

Místo „posledního“ odpočinku budiž nám místem, na kterém se můžeme lépe soustředit na tu, kvůli které jsme se sešli. Pláč je vždy pláčem nad námi samými. Ona prožila svůj život šťastně a vesele. Buďme také takoví. Byla a je stále v našich vzpomínkách.