Babička Františka

Se starosvětským jménem a jediná moje babička.. Světlo světa spatřila v podhůří Orlických hor ve východních Čechách v roce 1899 a chyběl jen kousek, aby se dožila 90-ky. Když jsem se narodil, ostatní prarodiče už byli na pravdě boží.

ded a babka

Jak už to dětská optika umí, jevila se od malička až do jejích 89 let stále stejná.  Babkovsky uvázaný šátek posunutý z čela na temeno zakrýval dlouhé šedobílé vlasy svázané do uzlíku, silné brýle, zástěra, květované šaty k lýtkům v silných punčochách a černé rozšmaťhané boty, znalé prašných cest ze starých časů. Postavu měla útlou a zdála se mi malá, akorát tak k nám dětem, co jsme k ní jezdili na prázdniny. Bylo to tím, že byla samou prací zalomená v pase do pravého úhle, poznal jsem to až tehdy, kdy si jednou podepřela záda rukou o plotnu. Na chvíli se stala tou mladistvou paní s modrošedýma očima  a postavou ze svatební fotografie.

Tenkrát na venkově byly ještě ve stodolách mlátičky, na polích panáci a samovazače, které jsme pozorovali, než babička se srpem požala trávu pro zajíce, tak se tu říká králíkům a v plachtě odnesla domů. Tvrdohlavou kozu jsme s ní vodili na pastvu kolem doškové chalupy a vícekrát nám utekla, podobně jako pašík, který přesně odhadl naší slabost a přetlačil nám vrátka. Vepř pak běhal k našemu obveselení a pozlobení strýce po zahradě. S koštětem ho pak babička s tetou zahnaly nazpátek.

V pozdějších letech už tak dobře neslyšela, ale snažila se pomáhat. Krmila domácí zvířata, vařila a  uklízela. Protože žila v tetině domácnosti, byla pro ni i strýce svou pílí trochu na obtíž. Když se na ni občas hlasitěji obořili, ať se tam neplete, bodlo mi u srdce, jak může být někdo na mojí hodnou babičku tak hrubý. Neměl jsem tenkrát potuchy o dospělé netrpělivosti a úporné snaze seniorů být užitečný, dokud jsem si to nezakusil na vlastní kůži.

Nikdy jsem ji neslyšel plakat, křičet nebo zvyšovat hlas. Jako by svůj úděl nesla s trpělivostí světice. Žila si svůj život prací a večer čtením ve světnici, luštíc písmenka velikou lupou. Večer nám do ložnice, kterou jsme s bratrem jako návštěva užívali, přicházela dát dobrou noc spolu s otčenášem, který jsme brali jen jako hezkou básničku a šlo nám hlavně o cukr s francovkou, co nám vkládala do úst místo hostie.

Nikdy nám víru nevnucovala. Žila ji přirozeně, jako by dýchala a patřilo to, i s nedělní návštěvou kostela a údržbou hrobu svých blízkých, k jejímu obrazu. Působila dojmem tak harmonickým a vzdáleným dnešnímu rozervanému a hektickému životu, až to připomíná sen.

S otcem si psali každý týden, Její rukopis plný rakouskouherských kudrlinek byl neuvěřitelně úhledný, jako od vzorné školačky. Tady by žádný grafolog nenašel žádné úchylky. Až se z toho psaní stal rituál téměř patologický, neboť jakékoliv zpoždění pošty vyvolalo nervozitu, jestli se něco nestalo. Většinu dopisů okousaly myši a zetlely ve vlhké garáži.

Z krátkých návštěv v dospělosti mi poslední vzpomínky dodnes přinášejí údiv, jak lžičkou dokázala vyjíst lógr z černé kávy a vyvolávají úsměv na tváři, když si vybavím tu spící, mírně se houpající vetchou postavu, sedící metr od obrazovky s velkými sluchátky zapojenými do televize, a s blaženým výrazem na tváři.

Když se jednou zranila o šroubek ze starého kola, nešikovně odstaveného v tmavé chodbě a krev z pergamenové kůže na lýtku ne a ne přestat téci, přidalo se toto zranění k neduhům stáří a babička nám odešla do nemocnici ze které se už vrátila jen umřít.

Teď už jsi někde na nebesích krásná Fáno, jak ti přezdívali v mládí, zatímco tvé tělo tlí poblíž kostelíka Svatého Ducha zvěčněného Jiráskem.