4. Nadia

Jeho cesta pokračovala skrze nekonečné moře igelitu, umístěné do tří až čtyřmetrové výšky. Pod ním byly záhony plné rajčat, paprik a jiné zeleniny. Čím víc se slunce opíralo do průhledných fólií, probouzel se i život pod ním.

Na řadě míst už se nad záhony hrbili dělníci, zalévali a ošetřovali rostliny, sklízeli a odnášeli k cestě.

Někteří budili dojem, že jsou k tomu prostoru přikováni neviditelnými příkazy a že tam snad i přespávají. Nekonečné moře fóliovníků kolem města Ejido by tomu dávalo smysl, protože vzdálenost ke skladům a farmám byla nekonečná. Jejich pohled při setkání s Darímem měl v sobě smutek a odevzdání osudu a někdy i závist nad volností, kterou svým průchodem vzbuzoval.

Dlouho trvalo, než se vymanil z objetí stříbrného údolí a v otevřené krajině si všiml, že ho od okraje zemědělské plochy následuje drobná postava, která se zastavila hned, jak se Darím otočil. Zůstal stát a čekal, jestli se znovu pohne. Po několika minutách se vydala k němu.  Byla to ona dívka, jejíž otec byl vyloučen ze sběru a vyhnán z práce.

Snědá dívka s vlasy tvořícími kučeravé prstýnky, došla k Darímovi a po chvíli, když se vydýchala, řekla:  „Pane, dovolte mi jít s vámi. Nic, ani výdělek, mně v té práci už neudrží, stýská se mi po otci a rodině a necítím se v té společnosti v bezpečí, líbilo se mi, co jste večer říkal a oslovilo mně to.“…  „Nebudu vám na obtíž, mám něco peněz a umím naslouchat“

Darím usedl na svah u cesty, vybídl gestem dívku k usednutí a chvíli přemýšlel. Pak promluvil. „Lichotíš mi zbytečně.“  „Ve tvé žádosti je skryt veliký závazek pro mne i tebe.“  „Dvojce, jakkoliv silně či formálně propojená, vytváří nejsilnější mezilidský svazek, který přináší stejné množství potíží, jako výhod.“ Víš, že cizí muž a žena jsou islámem odděleni, jak na to bude nahlížet tvá rodina, otec?

„Co se týká tebe, rozhodla jsi už nezvratně o svém směřování, neboť návrat do práce je pro tvůj odchod nemožný. Teď máš dvě alternativy. Pokud tě odmítnu, putovat do neznáma sama, což může být ještě nebezpečnější nebo, přijmu li to, jít se mnou, a spolehnout se na mne jako na průvodce, jehož vystavuješ odpovědnosti za svůj osud a doufáš, že ji přijmu.“

„Jsem příčinou tvého rozhodnutí a za to se cítím zodpovědný. Rozumím tvým pocitům. Zvažuješ své postavení a vyměnila si jistotu bídy za nejistotu absolutní. Stejně jako nevíš nic o mně, nevím nic ani já o tobě. Jediné co vím, že půvab tvého mládí mně přitahuje a to je spíš nevýhoda“ „Změna, kterou to pro mé putování přináší, je veliká.  Věnuji ti týden svého času a potom se můžeš ty nebo já rozhodnout, že se rozejdeme.“  

Dívka vyskočila, sklonila hlavu a řekla: „Děkuji Ti, pane. Věřím, že že Tě neodradím a těším se, že se od Tebe něco naučím, než se setkám s otcem. To nemůže trvat dlouho. „ Jmenuji se Nadia. Přestože naše kořeny jsou berberské, otec nemá náboženské předsudky, v naší rodině má žena respekt a úctu.“ Její oči prozrazovaly, že naděje, kterou Darím označil už včera za příčinu potíží, je posilována citem, který se v mládí může rychle změnit v zamilovanost. Byla to situace, která poutníka, přes veškerou jeho snahu a moudrost, vmanévrovala do situace, ze které se nedalo se ctí vysmeknout.

Další pochod se nedal odkládat a poutník s dívkou se vydali po okraji státní silnice na západ směrem na Cartagenu. Čas ve dvou ubíhal rychle, občas je někdo svezl  a mez tím šli dlouhé pěší úseky. Rozhovor, který se mezi nimi rozběhl, byl z Darímovy strany zdrženlivý. Dívka naopak s bezmeznou důvěrou a nekonečným proudem slov ilustrovala svůj krátký život.  Vyprávěla o svém dětství na okraji hlavního města stejného pouštního státu, odkud pocházel i Darím. Když se dostala k momentu rozhodnutí, putovat s otcem do Evropy, Darím ji s úsměvem zastavil.

„Nadio zadrž, tvůj životní příběh vypadá, jako bys prožila století.“

 „Ale neee, jen jsem upovídaná po matce.“ Začervenal a se Nadia.

„Pamatuj, důvěra a odevzdání se není pro každého, šetři si ho na člověka, kterého dobře znáš a prověřil ho čas.

„Ale Ty pane, jsi ze stejné země a máš tak dobrý obličej…“

„Kolikpak už jsi potkala lidí, kteří tebe i otce podvedli a nepochybuji, že se jevili jako poctivci.

Nadia se nadechla, aby povyprávěla, jak je na hranicích obrali o úspory, ale Darím ji zase zarazil a řekl:

„Příběhy jsou dobré pro děti a starce. Chci Ti nahlédnout do duše a to příběhy o jiném místě, času, a lidech znemožňují.“ „Člověka určují jeho touhy a přání. Máš nějaké?“

„Ach to je těžké, nejsem malicherná a moje představy o životě nejsou chamtivé. Chtěla bych své rodině přinášet radost. Myslím tím, aby se za mne nemuseli stydět, abych rodičům mohla pomoci ve stáří a abych to všechno mohla sdílet s mužem, který by mne miloval, byl hodný a obětavý.“ Dívka tázavě pohlédla do poutníkovy tváře.

Darím se zastavil. Neubránil se dojetí a v očích se mu objevily slzy. Připomněla mu, jak podobně přemýšlel v Nadiině věku a čeho se dobrovolně vzdal, když se vyčlenil ze společnosti svým mudrováním. „Dobře mluvíš, lépe bych na tu otázku neodpověděl.“ „Přesto bych nechtěl být ve tvé kůži.“

„Teď budu mluvit déle, protože to co mám na srdci, se nevejde do jedné věty.“ „Tvoje přání, jak víš, mají svá úskalí.“ „Poznat dobrého muže je nejtěžší, zvlášť, jsi li mimo svůj kraj, ale zase máš větší výběr.“ „Láska není závislá na kultuře národu nebo náboženství.“  

„Mužů, ve kterých vzbudíš touhu, najdeš zástupy.“ „Chlapec, který tě bude opravdu milovat, ten, ti může vydržet na celý život.“  „Sebelepšímu muži nevydrží láska, pokud nejsi palivem pro jeho touhu být s tebou.“ „Pokud zvolíš nevhodně nebo pokud zvolíš správně a nebudeš ta správná pro něho, vztah se rozpadne a ty ztratíš čas. „Šance uspět v tomto výběru odhaduji na pět procent.“ „V opačném případě vztah potrvá pro rodinné či majetkové závazky a na světě utvoří další dva nešťastníky.“

Smutek zalil Nadiinu tvář. Potemnělým hlasem řekla: „Vždycky, když potkám muže, který se mi líbí, hned ho v mých myšlenkách povyšuji na manžela.“ „Když ho poznám blíž, zjistím, že není dost dobrý pro mne, nebo já nejsem dost dobrá pro něj.“ „Poraď mi prosím, co mám dělat, abych rozpoznala toho pravého.“ 

„Radit v téhle branži je nevděčná a nemožná věc.“ „Mohu jen říci, jak jsem to poznal u svých bratrů, ale i u sebe, neboť ani já nejsem ušetřen téhle lidské touhy.“  „Od skutečného poznání lásky nás často odvádí třpytivá představa o druhém, pocit povinnosti a zodpovědnosti nebo i chladná kalkulace.“ „V takto počatém vztahu číhá několik pastí, které si sami klademe:  slovní závazek, zveřejnění vztahu nebo nečekaný potomek.“ Pokud přes všechna klopýtnutí a trvající závazky najdeš ve svém srdci plamen opětované lásky k protějšku, je to nezničitelný a trvalý zámek, který přetrvá do smrti.“  

„K takovému poznání někdy vede dlouhá a trnitá cesta. Může se vyplnit až v pokročilém věku, ale poznáš to, každý to pozná, stejně jasně, jako teď vidím tebe“     

Darím zamával na projíždějící auto a to kupodivu zastavilo. Musel si připustit, že cestování s dívkou bylo mnohem snazší. Jako dvojce přes věkový rozdíl, nebo právě díky němu, byli pro řidiče důvěryhodnější.  „Ola, vezmete nás sebou do Cartageny, por favor?“ zeptal se Darím

Řidič odpověděl „Jedu jen do Almeríe, ale to je po cestě. Nastupte si“