Rád bych napsal, jak na mě osobně současné LGBT hnutí působí. Aby ale moje sdělení dávalo smysl, budu vás nucen chvíli nudit povídáním o sobě.
Máme za sebou další léto, další ročník Prague Pride, další slova a články o diskriminaci, toleranci, respektu a stejných právech pro všechny. Ale také protičlánky o morálních hodnotách, rozkladu společnosti a útoku na tradiční rodinu. Mimo jiné jsem se dočetl, že i další sexuální menšiny se hlásí o svá práva, mezi jinými také pedofilové, a že usilují o to, aby pedofilie u nás byla legalizována. Rád bych k tomu jako pedofil něco řekl. A také bych rád napsal, jak na mě osobně současné LGBT hnutí působí. Aby ale moje sdělení dávalo smysl, budu vás nucen chvíli nudit povídáním o sobě.
Jak už jsem řekl, jsem heterosexuální pedofil. Řečeno lidovou češtinou: úchylák, co je na malé holčičky. Řečeno slovy sexuologa (po provedení příslušného vyšetření): jednoznačná heterosexuální orientace a jednoznačná preference ve věkové kategorii do deseti let. Kromě toho jsem také praktikující evangelikální křesťan, technicky vzdělaný a v oboru pracující člověk, šťastný ženatý muž a otec živící svou rodinu, volič strany Svobodných, fanoušek seriálu StarTrek a pravidelný čtenář blogů Ladislava Větvičky. Ne že by na tom nějak záleželo, píšu to jen proto, ať si mě můžete snadněji někam zaškatulkovat.
Takže pokud jste si mne už zaškatulkovali a současně máte pocit, že jste o pedofilii dostatečně informovaní, nebo naopak o pedofilii nic vědět nechcete, můžete rovnou přejít na poslední odstavec. A pro ty ostatní mám dvě „naprosto šokující a skandální“ informace.
„Šokující“ informace číslo jedna: Pedofilie je u nás zcela legální a na tom být pedofilem není nic nezákonného ani trestného. Podobně jako není nic trestného na tom mít modré oči, blonďaté vlasy či zdravotní postižení. Samozřejmě tomu tak nebylo vždy a všude. Narodit se ve starověké Spartě jako postižený trestné bylo a trestalo se smrtí. Obdobně se přistupovalo v nacistickém Německu k těm, kdo měli špatný etnický původ, nebo v bolševickém Rusku k těm, kdo měli špatný třídní původ. No a v některých částech Afriky máte dodnes smůlu, pokud se narodíte jako albín.
U nás zatím naštěstí obdobné snahy zůstávají na úrovni ojedinělých výkřiků. Ostatně není to až tak dávno, co jistý poslanec a předseda politické strany pronesl větu, že cikáni by měli být trestně odpovědní už od narození, protože už to, že se narodili jako cikáni, je jejich největší zločin. Ne, nepovažuji za zločin to, že se někdo narodí jako cikán. Za zločin (i když naším právem nepostižitelný) považuji až to, když zdravý člověk je schopen prožít většinu svého života na sociálních dávkách a ještě to považovat za něco normálního.
„Šokující“ informace číslo dva: Pedofilové v naší zemi mají stejná práva jako všichni ostatní. Máme právo se vzdělávat, máme právo pracovat, máme právo vlastnit občanský průkaz, řidičský průkaz a pas, máme právo se ženit a rozvádět, máme právo dle svých nejlepších schopností vychovávat vlastní děti, máme právo usilovat o štěstí v osobním životě, máme právo na svobodu projevu, máme právo na zdravotní péči. Z posledního jmenovaného pak vyplývá například i to, že můžeme přijít za sexuologem, svěřit se mu s otazníky nad naší sexualitou, a dostane se nám potřebného vyšetření, konzultací a v případě potřeby i tlumících léků.
Pokud vám uvedený seznam připadá samozřejmý, tak vězte, že tomu tak není. Žít v Rusku, nedostal bych řidičák. Žít v Anglii, nejspíš bych dopadl jako jistý pedofil Eddie, kterého místní sexuologové odmítli léčit s tím, že zatím ještě nic neprovedl. Žít v Polsku, bylo by nejspíš trestným činem už samotné publikování tohoto textu. No a co se práva na výchovu vlastních dětí týče, tak to v zemích na severozápad od nás přestává být samozřejmostí i pro neúchyly.
Já jsem všech výše zmiňovaných práv využil. Opravuji se: Nevyužil jsem práva na rozvod a ani to nemám do budoucna v plánu. Manželka si mne vzala i s mojí sexualitou, máme se rádi, po těch patnácti letech si už asi ani nedokážeme život jeden bez druhého představit, takže mám o důvod navíc, proč si jí vážit a být za ni vděčný.
Spolu se stejnými právy pak máme také stejné povinnosti a při úsilí o dosažení osobního štěstí jsme povinni zachovávat tytéž zákony. Neexistuje (k mojí velké lítosti) žádný zákon, který by pedofily zprošťoval povinnosti platit daně.
A že jsou v naší zemi lidé, kteří si myslí, že by všechny pedofily měli povinně vykastrovat, zavřít na doživotí někam do ústavu a ještě je pro jistotu zastřelit? Ano, jsou. Ale jestli jsem si něčím jistý, tak tím, že myšlení těchto lidí nezmění žádná bilboardová kampaň, ani žádná revoluce, ani žádný (jak se dnes moderně a eufemicky říká) antidiskriminační zákon. Může to změnit jen osobní zkušenost. Třeba to, že za nimi přijde jejich dvacetiletý syn a svěří se jim, že ho sexuálně vzrušují pětileté holčičky. Jestli někdo má děti a myslí si, že jemu se tohle stát nemůže, tak uznávám, že pravděpodobnost něčeho takového je sice malá, ale přesto nenulová. Zrovna mojí mamince se to stalo.
Naštěstí pro mě manželka s plošnou kastrací pedofilů nesouhlasí. A stejně tak mi nic podobného nenavrhoval nikdo z lidí, kterým jsem o své sexualitě řekl. Za všechny bych mohl jmenovat třeba kamaráda, s jehož rodinou jsme strávili dovolenou na jedné takové neoficiální nudapláži u moře. Když jsem se dal do stavění hradů z písku, přidala se ke mně kamarádova sedmiletá dcera a strávila tak se mnou poměrně hodně času. Po návratu domů jsem našel vhodnou chvíli, abych kamarádovi řekl, jak to se mnou je. Řekl jsem mu mimo jiné i to, že má mimořádně krásnou dceru, že mě samozřejmě těší, když vidím hezkou holku, ale že mě to (k mému vlastnímu překvapení) nijak nevzrušuje, nemám potřebu na ni civět a kromě toho stejně po prvním dopoledni na pláži přestávám nahotu vnímat. A že s tím nemám žádný problém, ale stejně mám tak nějak pocit, že by o tom jako kamarád měl vědět. Nakonec jsme si v klidu popovídali a další rok jely naše rodiny na společnou dovolenou znovu.
Problém se mnou nakonec neměl ani Národní bezpečností úřad. Potřeboval jsem kvůli svému zaměstnání bezpečnostní prověrku a při vyplňovaní dotazníku jsem do kolonky zdravotní stav pravdivě uvedl diagnózu F65.4. Je pravda, že jsem pak v rámci osobního pohovoru musel zaměstnancům NBÚ skoro dvě hodiny odpovídat na otázky, týkající se mojí sexuality. Přesněji řečeno zaměstnankyním, aby mě někdo neobvinil z používání nesprávného genderového slovníku. Vyptávaly se mne, kdy jsem si svoji odlišnou sexualitu uvědomil, jak jsem se s tím vyrovnával, kolika lidem jsem o tom řekl, jak na to reagovali, proč jsem vlastně navštívil sexuologa a na závěr mi daly podepsat souhlas k tomu, aby si NBÚ od sexuologa vyžádal posudek. Nakonec mi samy řekly, že tato diagnóza není důvodem k neudělení prověrky a že jejich úkolem bylo zjistit, zda se svou sexualitou nemám problémy a zda kvůli ní nejsem vydíratelný. Nebyl to pro mě zrovna nejpříjemnější rozhovor, ale rozumím tomu, že úkolem bezpečnostní prověrky je zjišťovat právě tyto skutečnosti. Za sebe jen mohu říct, že paní ke své práci přistupovaly profesionálně a z otázek bylo zřejmé, že si o problematice něco nastudovaly. Důležité pro mě bylo, že jsem prověrkou prošel. No ale uznejte sami, že ve státě, kde udělení bezpečnostní prověrky nemusí být samozřejmostí, a přitom ji nakonec dostane i pedofil, tak tedy v takovém státě si opravdu nemohu stěžovat na diskriminaci či nedostatek respektu k mojí osobě.
Čímž se dostáváme k poslednímu odstavci. Můj pohled na současné LGBT hnutí by se dal asi nejlépe vyjádřit krátkou (pro mě osobně v tuto chvíli spíše řečnickou) otázkou: Může mi někdo, prosím, vysvětlit, co mají současní LGBT aktivisté vlastně pořád za problém? A může mi to, prosím, někdo vysvětlit tak, aby to, pokud možno, pochopil i pedofil? Děkuji.
Daniel
