Z neobyčejného života obyčejného vozíčkáře poprvé.

  Je jeden z nepříliš vydařených, listopadových dní.Sedím v přeplněné kavárně centra Paraple,mám nemalou chuť na cigaretu a rozhoduji se pozorujíc skrze prosklené dveře venkovní počasí,stojí li mi vůbec za to vyjet ven.

Je doba oběda,jsem již po jídle a zbytečně zabírám místo  ostatním.Také bych se rád zbavil všudy přítomného hluku cinkajících příborů a tokání kamarádů vozíčkářů, kteří se jeden přes druhého předvádějí před nově příchozími slečnami fyzioterapeutkami s cílem si vybojovat jejich momentální přízeň, případně nějaký ten týdenní mikro vztah.

Nejsem jiný,jen už do Paraplete nějakou chvilku jezdím,pár mikrovztahů mám za sebou,tak se více méně spokojuji s větou mého někdejšího o dvacet let staršího kolegy i v Para hojně užívanou : No co,tak si aspoň vohřeju oko a nebo už jsem mazanější,nechávám kluky ať se vyblbnou,protože vím,že to holky brzy přestane bavit a rády se uchýlí do společnosti mlčící menšiny, kde budou mít pocit relativního bezpečí před sice roztomilými,ale po čase obtěžujícími milostnými výpady kluků co mají poraněnou míchu,ale určitě ne mozek a srdce.

Jedna z holek se mi taky moc líbí.Drobounká,hubená černovláska,s pěknýma velkýma i očima a mírně špičatým nosánkem nahoru.Slečna sněhově bílé pleti bude jistojistě z Východu.To už je sakra vysokej level říkám si pokukujíc nenápadně z poza mé oblíbené šmírácké kapuce.No nic naplat, pojedu svoje emoce zchladit do tý odporně vlezlý zimy.Jsem vlastně zadanej,tak co zas blbnu.Nechám si otevřít dveře,vyjedu ven zabrzdím káru,aby mě neodnesl vítr,dost na tom,že nafukuje kapuci a cuchá bujné kadeře mé plešaté hlavy.

Zchlazení ne a ne přijít,kdyby slečna věděla.Jedním očkem tu a tam kouknu zda je ještě v kavárně a tiše nadávám na zimu a s ní spojenou potřebu nošení dalších zbytečných kůží.Každej chlap přece ví,že nejhezčí ženská na světě je nahá.Slečna zmizela a mě je zase jednou líto,že jsem na vozíku..

Nevím jestli je Bůh a tvrdím,že v něj nevěřím přesto se ho v takových chvílích dovolávám.

Tak kámo prosím udělej něco,věnuj mi pár okamžiků  v přítomnosti oné půvabné slečny.Jako bych slyšel jak odpovídá.To už jsem zas tvůj kámoš?Jen si vzpomeň jak si předevčírem říkal klukům ať se nebojej,že se dožijou i na kryplkáře stáří,že takovej dobrák abych je vzal k sobě zase nejsem.Co dobrák,řekl si Ta kurva nahoře vás v tom nechá ještě pár desítek let pěkně pošlapat a bude se bavit jak se v tom plácáte.V duchu se omlouvám.No jo tak soráč kámo,vždyť už mě znáš a vůbec seš si jistej,že sem mluvil o tobě?Vlastně jsem chtěl říct,že  život vozejkem nekončí.

Zvláštní,že během rozhovoru nepociťuji zimu ba co víc otevírají se dveře kavárny a půvabná slečna si to hasí rovnou ke mně.No nemám já z pekla štěstí ?

A už zas je mi brutální kosa.Sakra,člověk si nemůže ani zažertovat,ale stejně díky kámo.

Snažím se moc nemluvit,nechci ji chuděrku vyplašit.Otázek mám plnou hubu a i přes silný odpor drkotajících čelistí cedím jednu za druhou ven jak na běžícím páse.Všechny ty nesmysný otázky zdvořilostní konverzace bych nejraději vynechal a tokal jako kluci.
Dozvídám se,že je z Ruska dokonce přímo z Mosky.Půvabná slečna mající přenádherné jméno Ljuba Alexandrovna Načeva.

K vůbec ničemu nedošlo,přestože jsem s onou slečnou strávil různými rozhovory a jednou sázkou,že jí neuchlastám pomalu celý týden.Byl to nádherný týden s půvabnou slečnou překrásného jména.No a hlavně byl jsem přece zadanej,tak jakej mikro vztah :-).